Marně to maskuji známým vtipem. Potkají se dva starší spolužáci, vesele se vítají, načež jeden po chvíli přizná: Prosím tě, vypadlo mi tvoje jméno. A druhý ochotně odpoví: Do kdy to potřebuješ vědět? Před pár měsíci jsem byla jako každoročně na Dušičky navštívit hrob svých rodičů v rodné vesnici.

Při rozjímání u pomníku se najednou, s radostným pokřikem mého zdrobnělého jména, na mne vrhla velmi temperamentní, ale milá a hezká žena, sevřela mne a zlíbala po francouzském způsobu na obě tváře. Evidentně mě znala a ze síly vítání jsem usoudila, že jsem jí blízká a má mne ráda. Já se sice usmívala také, ale absolutně jsem nevěděla, kdo to je. Tvář jsem mlhavě poznávala z minula, ale jméno, tak, abych jí mohla zdrobnělinu vrátit, opět nula. Chvíli probíhala konverzace vhodná svátku, hlavně kdo kdy odešel navždy, a tak jsem se dozvěděla, že jí před dvěma lety zemřela maminka. Abych vyjádřila smutnou spoluúčast, řekla jsem: to byla ale moc hodná ženská. V duchu jsem si říkala, že pochvalou nic nezkazím. Pak vzpomenula nebožtíka bratra, a já opět žasla, „prosím tě, kolik měl roků, musel být ještě mladý!“ Ano, bylo mi to odsouhlaseno, bratr neměl zdaleka ani padesát, maminka byla zlatá a všem moc chybí. To jsem tedy zvládla. Přesto jsem začínala být z této hry dost nervózní, i přes chladné počasí jsem se orosovala. Naštěstí se k nám připojil můj syn, který celý výstup sledoval opodál, a já s nadějí při představování čekala, že se konečně dozvím jméno mé známé neznámé. To, které však řekla, bylo pochopitelně naprosto cizí, protože se mezitím provdala, nezapomněla dodat, že dokonce dvakrát. Takže zase nic. Rozloučily jsme se s tím, že se příště určitě zastavím u ní doma, kde si zavzpomínáme a dáme něco dobrého. Opět objímání a polibky. Ještě jsem ani pořádně nedosedla v autě a syn začal: „Ani jsem nevěděl, že jsi tu měla tak výbornou kamarádku!“ „Já taky ne,“ odpověděla jsem a zarudlá studem mu celou věc vyložila. Cestou domů se mi málem rozskočila hlava, jak jsem přemýšlela, ale nevzpomněla jsem si. Nic naplat, začínám mít skutečně sklerózu! S touto poraženeckou náladou jsem to na pár dní vzdala. Ta osoba si to za svoji srdečnost ale nezaslouží, musím pátrat dál! Vytáhla jsem všechny nejstarší fotografie ze školy a probírala a probírala. Hurá, přišla jsem na to, byla jsem najednou doma! Štěstí bylo, že Boženka Pavlíčková, (světe div se, vzpomněla jsem si i na příjmení), se od dětských let moc nezměnila, a to nejen vizáží, ale i svojí pověstnou ztřeštěností. Byla o několik let mladší než já, ale párkrát byla do naší třídy vyhozena za trest. Jak jsem jen mohla na takové číslo zapomenout!

Byla jsem sama se sebou spokojená, příští Dušičky už budou klidnější. Snad, pokud se neobjeví další kamarádka.

P. S. A že nám paměť už trochu vynechává? Auto taky po více než šedesáti letech provozu občas zazlobí.