Dopovím nejprve drama z úvodu. To do Prahy tenkrát přijel k ligovému zápasu Chomutov, vysmívaní rybníkáři, kdepak zimní stadión s umělým ledem. A nad Spartou vyhrál, šest gólů Pražané dostali. Diváků přišlo tolik, že jsme byli namačkaní zcela natěsno, paže přimáčknuté k tělu, dřevěné ochozy nás místy neudržely, ale přežili jsme všichni. Publikum i hokejová liga. Je nám právě osmdesát a máme se mít na pozoru. Domácí soutěž se prý přežila, hlavně ekonomicky, čekají nás ligy internacionální, zaznívají na počátku roku varovné hlasy. „Můj názor je, že do deseti let vznikne nadnárodní liga. A že domácí ligy nepřežijí“, řekl letos v lednu pro iDNES.cz Sport majitel hokejové Sparty, někdejší vynikající brankář Petr Bříza. Inu globalizace i na ledě. Tak rychle, než někdo začne psát nekrolog.

Krušné začátky

Nebyl to právě povedený start na přelomu let 1936 a 1937. Když mrzlo, tak se hrálo, jediné kluziště s umělým ledem bylo v Praze na Štvanici, jinde při oblevě nastala pauza. Jednokolové soutěže se zúčastnilo osm mužstev: LTC Praha, pozdější vítěz a první mistr, skóre 64:2, 6 vítězství, 1 remíza, AC Sparta, AC Stadión České Budějovice, HC Vysoké Tatry, ČSK Vítkovice, Troppauer VK – německý klub z Opavy, SK Slavia, BSK Mladá Boleslav – v tomto pořadí také skončily týmy ve výsledné tabulce. Dobový tisk prozrazuje mnohé o klopotném rozjezdu ligové soutěže u nás – a čtenáři dnes, po osmdesáti letech až zatrne. Věřme, že jde o podobnost vskutku náhodnou.

Nový večerník psal: „Liga se na valné hromadě usnesla, že bude letos hráno celostátní mistrovství. Rozlosovala to hezky, ale projekt zůstal jen na papíře. Jednak pro mizerné počasí, ale také proto, že nikdo z ústředí neprojevil zájem o to, aby se alespoň trochu využilo výhod zimního stadiónu a dala se příležitost některým venkovským mužstvům, aby si také zahrála. Za celou zimu tu nebylo ani jediné. Místo toho se fedroval tzv. Evropský pohár, bezcenná a bídně uspořádaná soutěž, dávaná pracně dohromady a nakonec – nedohraná. Nebyly dohrány ani vylosované matche ve skupinách a o nějakém finále se ani nemluví. A tomuto paskvilu se obětovala domácí soutěž, která mohla znamenat nepoměrně víc…“ Tak to tedy bylo před osmdesáti lety. Škoda. Přibývalo tenkrát klubů i hráčů toužících po hokeji zvaném kanadským. Klubů bylo u nás již 356, hráčů a dorostenců 7264 – čísla měli bafuňáři přesná, jen co je pravda.

Splněný sen: umělý led

Téma si žádá více slov, umělá ledová plocha, potažmo „zimák“ na Štvanici, se nám vkrádá do vyprávění o jubilující hokejové lize často, úměrně svému významu. V křestním listě má zapsáno jméno Vladimír Randuška. Všestranný sportovec v patřičné chvíli upřednostnil před sportem povolání, odcestoval do Bukurešti pracovat na montáži zařízení zimního stadiónu v Bukurešti. „A pak se přihlásila Praha. Zařízení pro Prahu bylo tak trochu svéráznou, převážně naší konstrukcí. Je pravda, že brněnští konstruktéři v čele s vedoucím inženýrem Koldou prostudovali všechna významná evropská umělá kluziště, počínajíc Vídní, ale konečná konstrukce pro Prahu byla naše, brněnská. Tak například místo kulatých trubek, pro něž byly stanoveny určité kartelové ceny, jsme použili plochých, mimokartelových, a tedy levnějších… Strojní zařízení, tedy nejdražší část stadiónu, bylo vesměs z I. brněnských strojíren. Mělo hodnotu asi tři a půl milionu korun. Plánované rozměry kluziště byly 94 metry krát 34 metry, pro hokej se počítalo s plochou třicet krát šedesát. Dvě tribuny měly pojmout asi šest tisíc diváků, jedna tribuna byla přenosná či pohyblivá, potrubí pro chladicí směs solanku měřilo 37 kilometrů.“ Souhlas ke spuštění chladicích strojů dal Vladimír Randuška s bušícím srdcem ve čtvrtek 10. ledna 1931, v pátek už bylo kluziště pokryto bezvadným ledem, slavnostně byl první zimák otevřen druhý den, v sobotu 17. ledna 1931.

Když ještě Štvanice nestála, hrálo se na kluzišti v místech pozdějšího Veletržního paláce.

Populární rozhlasový reportér Josef Laufer, vždy věcný, seriózní, patos na lékárnických vahách odměřující, se dal unést: „Byl to fascinující pohled pro toho, kdo vstupoval těsně před začátkem zápasu do arény. Kolem dokola černo, ne tmou ale masami lidí, nad tím řady intenzívních žárovek, jež daly hladké ploše bíle zazářit. Dav rozložený kolem lesknoucího se velkého obdélníku hučel a šuměl jako voda na jezu, podupával, ale s klidem vyčkával začátek zápasu, který se opožďoval, neboť elektrotechnici namontovávali ještě poslední dva reflektory. Obecenstvo se bavilo ekvilibristickými výkony mužů potácejících se na úžasně hladkém ledě a snažících se postavit tam vysokánský žebřík. Když se poslední reflektory rozzářily, zaburácel stadiónem potlesk a provolávání slávy.“ Tak pravil Josef Laufer den po památné sobotě 17. ledna 1931, v historicky první české rozhlasové reportáži z hokejového klání.

Štvanci „pokřtili“ winnipegští Kanaďané, mužstvo Manitoby, a s LTC vyhráli 2:0, o den později v odvetě remizovali 0:0. Zní to jak z pohádky spíše než ze sportovního referátu: „Mezi hvězdy hostí patří zejména mimořádně pružný brankář Puttee, všestranný sportovec a vysokoškolský rekordman ve skoku vysokém, dále obránce McVey, jeden z nejlepších ragbistů Kanady, a útočník Picock, úspěšný závodní jezdec na koni.“

Zápas, který nebyl?

Bohatá je historie hokeje u nás, zápasů domácích soutěží, tajemstvím zůstává ale utkání, které nebylo. Nebo snad bylo? Psal se rok 1955, hokejisté nesmyslně a z příčin, které dodnes přesně neznáme, uvěznění na dlouhá léta, byli z jáchymovských lágrů postupně propouštěni. A měli se vrátit na led. V Praze dojednáno přípravné utkání pro ligovou soutěž Spartak Praha Sokolovo versus Spartak Závody Jana Švermy Brno. Za normálních okolností přátelák bez vůně i zápachu, přijdou jen nejvěrnější fandové. Ale proslechlo se, že za brněnský tým nastoupí bývalí vězňové Jirka Roziňák a Gusta Bubník. A v ochozech víc lidí, než normálně chodilo na ligu. U mantinelů, dokonce již v dresech, přes ně přehozené kabáty, se objevili očekávaní hráči. Publikum je ve varu. Ale nic se neděje. V pravidelný čas rozbruslení nikdo na led nevyjel. Lidé tuší podraz. „Řekněte nám rozhlasem, co bude s tím zápasem“, volají. „začněte ten balet, nebo vniknem na led! Dostanete na frňák, když nebude Roziňák! Ještě chvíli čekáme, pak to tady zbouráme!“ Nezbourali a nedočkali se, čas opravdové revolty byl ještě daleko. Po hodině místní rozhlas hlásí, že u pokladen se vrací vstupné.

V novinách se 1. března objeví noticka, že v přátelském utkání Spartak Sokolovo porazil Spartak Brno ZJŠ 6:5. Opravdu? Nikdo neví. Bubník vzpomíná: “Směli jsme si vzít jenom boty a v dresech, s kabáty přes ramena, nás kvapem vyvedli pracovištěm ledařů, autem rozvezli domů a přikázali nevzdalovat se z bytů. Osobní věci nám přivezou.“ Kdo? Snadná odpověď. Václava Roziňáka hned druhý den předvolali na Státní bezpečnost a obvinili ho, že on provokoval obecenstvo, organizoval skandování, dokonce prý rozdával letáky. Samozřejmě lež, stejná jako obvinění v procesu z roku 1950. Naštěstí tentokrát neuspěli a dali už pokoj.

Hokej u mikrofonu

Desítky let patří k sobě neoddělitelně ligový hokej a rozhlasová reportáž. Ale jaká! Evropský a možná i světový unikát, dispečinkový pořad S mikrofonem za hokejem. Trval hodinu a půl, vždy v úterý a pátek, kdy se hrála hokejová liga, na všechny stadióny vyrazili reportéři a technici, v pražském studiu usedl režisér a průvodce, kolotoč se rozjel. Sluchátka na uši, poslouchat kolegy a pokyny z režie, očima sledovat svůj zápas, volnou rukou psát poznámky, na vývoj okamžitě reagovat, stručně popsat čas, kdy vysílali kolegové, reportovat viděné, dokud režie neposlala pořad dál. A reportovat, zdůrazňuji to slovo, nikoliv komentovat, jak terminologii ovlivnily televizní mravy. V rozhlase vždy byli a jsou reportéři a ne sportovní komentátoři. Bylo nás hodně, trojice průkopníků, klasiků: Laufer – Sigmund – Procházka. Aleš Procházka to řemeslo dovedl nejdál. Zasvěceností, pochopením hry, dokonalou mluvenou češtinou, vtipem. Ne nadarmo mu na slavných a vítězných olympijských hrách v Naganu osobně a spontánně za vše, co pro hokej udělal, poděkoval sám Ivan Hlinka. Na prahu osmačtyřicátého roku u rozhlasového mikrofonu vzpomíná:

„Tento pořad jsem začal brát na vědomí jako dítko školou povinné – v době, kdy jsem si ještě ani nenechával zdát o tom, že bych v něm jednou mohl sám účinkovat. Nebyl jsem zaníceným fanouškem toho kterého ligového týmu, ale zaujalo mě napínavé líčení děje na jednotlivých zimních stadionech a střídání reportérů, jejichž hlasy jsem důvěrně znal. Po maturitě, už jako externí spolupracovník sportovní redakce Československého rozhlasu, jsem se mohl dnes a denně potkávat se Stanislavem Sigmundem – reportérskou osobností, ke které jsem s respektem vzhlížel. Pod jeho přísným dohledem jsem se dvojnásob snažil dát najevo, jak si vážím toho, že jsem dostal příležitost stát se v redakci „hokejovým učněm“.

Tady se hrála liga, mistrovství světa, tady jsme se učili bruslit i potkávali hokejové a krasobruslařské hvězdy. V roce 1956 zastřešen, 2011 zbourán.

S pořadem S mikrofonem za hokejem jsem nejprve přicházel do kontaktu v rozhlasovém zákulisí, kde jsem připravoval spojovací text pro hlasatele, který reportážní putování po zimních stadionech provázel, a pak jsem měl za úkol navigovat ho tak, abychom ve vysílání co nejpohotověji posbírali novinky z jednotlivých zápasů. Byla to užitečná škola, díky které jsem se později dokázal snáze vžít do role toho, kdo právě zaujal místo v režii a ve studiu.

A pak přišlo na řadu sbírání vlastních reportérských zkušeností. Nikdy jsem neměl povahu suveréna, který by si byl za každé situace stoprocentně jist sám sebou a ze zásady ohrnoval pysk nad kýmkoliv, kdo by měl jiný názor než já, kdo by se snažil něco mně vytknout. Díky hokeji nabízejícímu při každém utkání nespočet zajímavých momentů jsem se při vlastní práci v terénu mohl zaobírat a jedině tím, co se děje přede mnou – a podle svého nejlepšího svědomí o tom posluchačům referovat.

Bývaly doby, kdy diváci na tribunách namísto mobilů měli v ruce tranzistoráky a poctivě lovili zvěsti z jiných zimních stadionů.

Přiznávám se také bez mučení, že svoji objektivitu jsem si pojistil tím, že jsem nikdy nezkoušel sázet na výsledky hokejových utkání. S takovouto staromódní filozofií bych dnes už zaručeně neuspěl, ale dodatečnými výčitkami svědomí kvůli tomu netrpím. Netoužil jsem rozptylovat se úvahami na téma: Kdyby tamti srabi dali gól, tak jsem mohl vyhrát… atd. Daleko spíš mě vždycky zajímalo, co říkají o tom nebo onom utkání skuteční odborníci. A pokaždé jsem měl dobrý pocit, když jsem si ověřil, že jejich názory se hodně podobají tomu, co jsem předtím do mikrofonu vyprávěl. A když jsem někdy jako bonus dostal pochvalu třeba od takových kapacit, jakými byli v dobách svých největších trenérských úspěchů například Luděk Bukač, Ivan Hlinka, Josef Augusta aj., bral jsem to jako ten nejhezčí dárek.

U téhle práce člověk rozhodně nevydrží desítky let proto, aby se pokud možno zařadil mezi horních deset tisíc. Sportovní novinařina krade soukromí, šidí s neúprosnou vytrvalostí o volné večery a víkendy. Na druhou stranu člověku dopřává vědomí, že dělá něco, co ho opravdu baví – a to není zrovna málo. Alespoň já jsem to tak cítil. O to víc jsem si považoval toho, že pro hokejové fanoušky není rádio neznámou veličinou. Bývaly doby, kdy diváci na tribunách namísto mobilů měli v ruce tranzistoráky a poctivě lovili zvěsti z jiných zimních stadionů. A ti, kteří pro změnu seděli doma, nebyli líní poslouchat náš reportážní pořad, radovat se nebo rozčilovat nad tím, co právě slyšeli.

Ale nešlo jen o samotné fanoušky – i ligové kluby vnímaly, že rádio se poctivě snaží být jim ku pomoci. Když například meditovaly nad změnou začátku domácích utkání, braly v potaz i ten argument, že by to byla škoda, kdyby se do našeho pořadu nevešel konečný výsledek. Tohle už ovšem dávno neplatí a stejně tak nikdo nepřiměje fanoušky, aby ignorovali mobily, internet, sociální sítě a všechny ty výdobytky vědecko-technického pokroku. Zbytečně namáhat svoji fantazii a představivost – to dnes rozhodně není v módě, když se nám nabízejí i jiné, pohodlnější cestičky k získání kýžených informací. Útěchou může být sentimentálně naladěným pamětníkům nejspíš to, že hokej se zatím ještě pořád hraje na dvě branky a že vždycky vyhrává ten, kdo dá víc gólů.

Ano, zlatá éra rozhlasového putování za hokejem už je uzavřenou kapitolou. Jistěže dění mezi mantinely i tak zůstává jednou z priorit sportovní redakce Českého rozhlasu a sotva bychom objevili důležitou hokejovou akci, při které by rádio chybělo. Však ani pořad S mikrofonem za hokejem z vysílání nevymizel a stále ještě má nezanedbatelný okruh svých příznivců. Ale na některé prožitky spojené s tímto rozhlasovým počinem lze už jen vzpomínat – buď trochu smutně nebo s dovětkem: Měl jsem to štěstí, že jsem u toho mohl být…“

Hovory u nudle

Ale vraťme se na náš legendární a milovaný zimák, neodolatelně puzeni touhou po setkáních a zajímavostech. Vešli jsme se tam všichni. My bruslící veřejnost, hokejisté i krasobruslaři. Když bylo třeba, oddělil se kus ledové plochy špagátem a vznikla populární nudle. A byl to zvláštní úkaz sportovní demokracie – potkávali jsme se tam s hvězdami zářícími i vycházejícími. A vedly se řeči, nevzpomínám na žádnou primadonu nebo nafoukanou neochotu. Potkal jsem tam i Vladimíra Zábrodského, v uniformě vojáka základní služby, bruslícího spolu s veřejností. Odpověděl na pozdrav i otázku: Vyhrajeme konečně na mistrovství světa ve Stockholmu? To se psal rok 1948. „Vyhrajeme, když budeme odvážní, útoční, ne jako na olympiádě ve Svatém Mořici. Už tam jsme mohli Kanadu porazit, chtělo to jen kuráž a útočit.“ Měl pravdu. Ve Stockholmu jsme nad Kanadou poprvé vyhráli, 3:2 a stali se opět mistry světa. Ale to byla labutí píseň toho slavného mužstva. Zločinný proces, věznění, amnestie – už nikdy se na ledě nesešli.

Byl to zvláštní úkaz sportovní demokracie – potkávali jsme se tam s hvězdami zářícími i vycházejícími.

Miláčkem hokejových davů byl Jaroslav Drobný, skvělý hokejista i tenista, později exulant a jako občan Egypta vítěz Wimbledonu v roce 1954. Jen se nám někdy zdálo, že hraje hodně na sebe, drží puk, nepřihrává. Vysvětlil nám to, na nudli, samozřejmě. „Já měl vždycky raději hokej než tenis, moc mě bavil. A že jsem byl sobec? Nebyl, jenom jsem špatně viděl. S brýlemi se hrát nedalo, kontaktní čočky ještě nebyly k mání a osvětlení ledu při zápase také nebylo úplně dokonalé. A já v tom šeru někdy nerozeznal spoluhráče od soupeře, a tak jsem raději sóloval, než abych nahrál protivníkovi. To je celé tajemství.“

Václav Roziňák, elegantní křídlo ze slavného útoku se Zábrodským a Konopáskem, lepší snad u nás od té doby nehrál, nás překvapil. „Hokej mě nikdy moc nelákal, fotbal, to byla moje vášeň. Ale fotbalistů bylo hodně, cti hrát za nějaký klub se mi nedostalo, tak jsem přešel k hokeji. Vytvořila se dobrá parta kluků, študáků, přidal jsem se k nim a začal hrát na malé řece v Podolí hokej.“ Později, již to nebylo na nudli, ale v rozhlasovém studiu vzpomínal Václav Roziňák na zájezd LTC Praha do Sovětského svazu, na export československé hokejové ligy. „Po olympijských hrách 1948 jsme měli jet do západního Německa na pozvání americké armády. Těšili jsme se, že to budeme mít jako rekreaci, že si odpočineme, ale přišel befel a za čtyři dny jsme letěli do Moskvy. Cesta starou Dakotou byla nekonečná. Při tréninku si ruští funkcionáři vybírali jednotlivé hráče, například brankáře Božu Modrého, a všechno si filmovali. Jednou jsme přišli do kabiny a zjistili, že se nám někdo, důkladně, prohraboval ve věch. Za dva dny byl další společný trénink, a to jsme se nestačili divit. Ruští hráči, do té doby v oblečení, slušně řečeno nehokejovém, nastoupili vystrojení jako my. Bylo to jasné, kde vzali mustr. Škoda, že se předem nezeptali, nic bychom netajili.“

Václav Roziňák v procesu z roku 1950 byl odsouzen na deset let, po návratu se k hokeji vrátil, ale byly to už spíše smutné dozvuky někdejší slávy. Po odchodu do Švýcarska se tam živil jako tenisový trenér, rád se vracel domů, s pomocí kamarádů exulantů bojoval s těžkou nemocí, zemřel v pětasedmdesáti letech roku 1997.

Epilog?

Jenom pár obrázků z nekonečného filmu vzpomínek jsem si vybavil a méně známými obrázky doplnil. Přijměte je nikoliv jako historické pojednání, spíše vyznání touhy, aby naše hokejová liga tušené globalizaci nepodlehla. „V hokejové extralize v této sezoně stoupla návštěvnost oproti minulému ročníku a byla třetí nejvyšší za 22. ročníků samostatné české soutěže. Celkem na 364 utkání základní části přišlo 1 861 115 diváků, což v průměru dělá 5 113 návštěvníků na zápas“, oznámil v únoru letošního roku šéf extraligy Josef Řezníček. Tak snad naděje, že někdy pod námi třeba zase při ligovém hokeji rupne tribuna, tu je.