Sedmisté výročí narození přisoudilo nejpopulárnějšímu českému panovníkovi pozdního středověku roli celebrity digitální éry. Karel IV. se na počátku jedenadvacátého století stal atraktivní značkou, která zaručeně prodá vše od seriózních médií až po recyklovaný bulvár.

Mimořádný český král a římský císař si ve svém jubilejním roce mimořádný zájem nepochybně zaslouží. Každý oslavný ohňostroj ale hrozí také tím, že v jeho rachotu zaniknou jemnější tóny a v jeho oslnivém třpytu zmizí zajímavá perspektiva vzdálené doby.

K nejdůležitějším horizontům Karlova života a jeho doby lze nepochybně počítat paradoxně velmi málo popsané kapitoly lidského zrání a fenoménu stáří a stárnutí v pozdním středověku. Zejména ve srovnávání s naším hodnotovým žebříčkem najdeme právě v éře, která byla po hříchu označována jako temná, překvapivé referenční body a zdroje inspirace.

Spisovatel Tom Wolfe ve své knižní eseji Hooking Up vystavil brilantní účet současnosti: „Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se starší lidé v Americe modlili: Bože, prosím, ať nevypadám jako chuďas. V roce 2000 se starší modlili: Bože, prosím, ať nevypadám jako staroch. Přitažlivost se stala synonymem mládí a mládí převzalo vládu. Nejrozšířenější chorobou spojenou s věkem nebyla senilita, ale mladistvost. Společenským ideálem se stal požadavek vyhlížet jako třiadvacetiletý a oblékat se jako ve třinácti.“

Jeden z apoštolů amerického nového žurnalismu zabodl pero do středu fenoménu, který se snaží zrání a stárnutí člověka, překrýt snahou o udržení jeho pozice a role prostřednictvím vytváření obrazů vlastní síly a dostatečnosti. Stáří a plnost se vším, co k němu může patřit, se více méně odkládá a maskuje, někdy i za cenu ztráty důstojnosti.

Jistě není správné ani přesné projektovat snahy o zachování mládí a vitality jen do tohoto století. V této věci se bez váhání můžeme obrátit k příběhu samotného lucemburského monarchy. Kromě nepřehlédnutelného intelektu mohl poměrně dlouho stavět i na své mimořádné fyzické energii. Král svou vitalitu dával nejspíše velmi rád na odiv, a to měrou více než obvyklou.

„Ty svými šaty, které nosíš příliš krátké a těsné, nezachováváš onu vážnost, kterou vyžaduje vrchol důstojnosti císařské, a že se proti slušnosti této důstojnosti účastníš klání a turnajů. Nad tím jsme se my, kteří z otcovské lásky toužíme po rozmnožení Tvé cti, podivili, a důrazně Tvou jasnost žádáme, abys v budoucnosti nosil oděv volný a dlouhý, který prozrazuje zralost; a že se vyžaduje při tak velikém panovníkovi, abys nechal takových klání a turnajů a aby ses ve svých skutcích a vystupováních ukázal vážným a zralým,“ napsal králi Karlovi Pierre Roger, profesor pařížské Sorbonny, jeho mentor, přítel a v té době již papež Kliment VI.

Z rozvětveného napomenutí se nedozvíme jen to, že král měl obrazně řečeno žízeň po věčném mládí, ale také to, že se našel někdo, komu se nelíbilo. To, co tu zní ale především a velmi zřetelně, je fakt, že pozdní středověk byl na rozdíl od současnosti jiný v tom, jak hodnotu stáří vnímal, jak jej vykládal, co do něj projektoval.

Když chtěl Petr Žitavský podtrhnout hodnotu a význam panovníků a dalších předních mužů své doby, vyzdvihoval právě jejich stáří jako jednu z nejtvrdších deviz. Zajímavé a snad i paradoxní je to, že autor Zbraslavské kroniky tak činil i u lidí, kteří se nedali a nedají označit za skutečně staré v žádném smyslu tohoto slova.

„Mladý Jan Lucemburský byl ve chvíli, kdy přijel do Čech, stařecky prozíravý. Petr ho dokonce nazývá stařičký jinoch. Janův syn Karel, pozdější císař Karel IV., ač mu bylo osmnáct let, měl podle Petra mrav stáří,“ poznamenal historik Martin Nodl ve své knize Středověk v nás.

Nad soudy Petra Žitavského, opata cisterciáckého kláštera, bychom dnes možná mohli mávnout rukou s odkazem málo poučenou barvotiskovou vizí úctyhodných a hýčkaných šedin a starých dobrých časů. Představa jistě lákavá, minimálně pro autora tohoto článku, který by se tak přiblížil na dosah ke snadné a rychlé pointě. Podobná zkratka by ale byla vše, jen ne pravdivá. Zdroje úcty ke stáří mají ve středověku hluboké kořeny, jimž lze dát přívlastky dramatické a osudové.

Vraťme se na tomto místě ještě na okamžik k současnému americkému autorovi Tomu Wolfovi a znovu spolu s ním konstatujme, že niterným či dokonce zbožným přáním vrstevníků je nevpustit do vlastních životů ani náznak stárnutí. Proč? Na tuto otázku určitě dokáže odpovědět řada z nás: Hlavní motivací je strach ze stigmatizace, z nedostatečnosti, z pocitu prohry. Ptejme ale zároveň, proč středověk deklaruje u stáří zcela jiné kvality? Pro odpověď na tuto otázku musíme podniknout trošku delší pouť.

V době vrcholného a pozdního středověku vším tehdy známým světem prostupuje křesťanství. Jeho konjunktura ale zároveň ohlašuje blížící se krizi. Hrozí schizma, objevují se otevřené a ostré spory a ohlašuje se nástup reformních hnutí. V tom všem doba cítí apokalypsu, konec dějin. Na rozdíl od současných představ vykreslených médii a filmovým průmyslem jde zde – zjednodušeně řečeno – o happy end, který ale předznamenají velké zápasy tak, jak jsou symbolicky popsány v Janově zjevení, v poslední knize Nového Zákona. Pro středověké Čechy to není jen teoretická a vzdálená perspektiva, ale událost, která může být na dosah.

Katedrála sv. Víta

„Karel IV. toto očekávání zpřítomňoval s pomocí umělců ve stavbách sakrálních prostor. V tom, že kostely a kláštery naplňoval ostatky světců a podtrhoval zvláštní posvátnou atmosféru kolem svého panování. Jakoby se snažil zpřítomňovat přicházející mesiášskou říši. To přicházející Boží království,“ shrnul Karlovu roli v tomto zvláštním příběhu religionista Ivan Štampach.

Zjednodušená představa, že středověká společnost žije jen v jakémsi blouznivém vleku světských a náboženských elit a jimi nadiktovaných chiliastických vizí, by však byla značně vzdálená skutečnosti.

Přísné kategorie existence jsou ve středověku utvářeny především nemilosrdnými a drsnými reáliemi každodenního života. Alfou a omegou vnímání celého světa je fakt, že život je neoddiskutovatelně krátký a jeho konec může přijít v každém následujícím okamžiku.

Pokud máme za to, že podobná konstatování lze dosadit i do současnosti, vezměme v potaz, že mluvíme o době a světě, v němž jediná morová rána vybila najednou nejméně jednu čtvrtinu lidí na celém kontinentu. Mluvíme o světě, kde neexistovala ani žádná medicína, ani základní léky na tišení bolesti o antibiotikách ani nemluvě.

„Život pozemský je ve středověku velmi ohrožený, a proto je jenom přípravou na život věčný. Tím se řídil nejenom Karel IV., tím se řídili všichni, šlechta, církev i naprosto obyčejní lidé i ti, co byli nejchudší. Takové bylo základní duchovní paradigma doby. Nám se to snad může zdát samozřejmé, mimo jiné proto, že to známe ze školy, ale to bylo naprosto zásadní pravidlo, nic nadiktovaného, nebo formálního,“ vysvětlil historik Petr Kubín z Katolické teologické fakulty UK.

O tom, že ústředním tématem středověku byla především spása duše, samozřejmě nehovoří jen školní učebnice, ale také nepřeberné množství svědectví vepsaných v kameni. Koneckonců kostely, chrámy, kaple a kláštery založené nebo vybudované samotným Karlem IV. by dnes dokázal z hlavy vypočítat asi málokdo.

Klíčovým okamžikem ve středověkém příběhu boje o spásu člověka je pak závěrečné dějství, které zahrnuje smrt a hlavně její příchod. Jestliže éra našich dědů a pradědů nejvíce ze všeho stigmatizovala chudobu a naše doba se hluboko trápí obavami z nemohoucího stáří, z obtíží a z bolesti, středověk se modlil za to, čemu říkal dobrá smrt.

„Středověk se nebál umírání a bolesti. Hlavně se bál náhlé smrti. Modlil se za smrt požehnanou. Odcházení mělo být tak dlouhé, aby poskytlo dostatek času ke smíření s Bohem, s blízkými, sama se sebou. Nenadálé úmrtí bylo ve středověku vnímáno jako jednoznačně negativní téma. Konec, který si nikdo nepřál, ale při tom byl relativně častý. Pozoruhodné je, že dnes je tomu v drtivé většině případů přesně naopak,“ shrnul jeden z největších rozdílů mezi středověkem a současností historik Martin Nodl.

Tím dalším, co nás od středověku dělí, je náš smysl pro individuální svobodu a pozice. Středověcí lidé nevnímali jen sebe. Právě každodenní nejistota jejich existence v nich živila silný pocit, že celá společnost má mít určitý přesah a že společně pracuje na díle, které je nutné někomu dalšímu odevzdat.

„Karel IV byl v živém kontaktu s univerzitním prostředím. Se Sorbonnou v Paříži, v Praze založil univerzitu vlastní. A právě univerzita, to jsou především universitáni, tedy všichni, kteří univerzitu tvoří a je jedno, jestli jsou to studenti nebo učitelé. Taková je i celá středověká společnost, která stojí na univerzálním principu. Zakladatelé i jejich následovníci pokračují na jednom a tomtéž díle. Ti, kdo jsou v dané chvíli v určitém okamžiku pověřeni prací, se musejí snažit, aby věci dospěly k nejlepšímu možnému výsledku a s tím je později předat. Takový princip se nakonec obtiskl do stavby katedrály a dalšího díla panovníků, které považujeme osvícené, tedy i Karla VI.,“ tak popsala jednu ze siločar středověkého života historička a dominikánka sestra Benedicta Hübnerová, graduovaná historička a učitelka, která působí v pražské dominikánské komunitě a věnuje se dějinám křesťanství.

Karel IV. začal vychovávat Václava IV., prvního ze svých následovníků, až v pětačtyřiceti letech. V intencích středověku byl už v té době na prahu stáří. I bez podrobnějších demografických studií můžeme říci, že mužům i ženám zbývalo před padesátkou už jen nemnoho let.

Český král a římský císař se ale dokázal dostat vysoko nad průměr své doby, a nejen v samotné dlouhověkosti. Účet, kterým Karel IV. uzavíral ve svých dvaašedesáti letech, lze také podle středověkých kritérií označit za příkladný. A Karlův věk za požehnaný.

„Pokud starší lidé žili ve středověku opravdu smysluplně, tak oni sami a i jejich okolí mohli dlouhá léta chápat jakou určitou formu obdarování a byli jistě respektovaní a vyhledávaní. Bylo to vnímáno i tak, že byl člověku dán právě ten čas, v němž může přinést to dobré. Nespojujme to však se současným kultem výkonu a růstu. Hodnota člověka, nejen panovníka, nespočívá v tom, že začíná stále od nuly, ale že se postupně skládá. Důležité je vědomí, že to, co dělám, mě daleko přesahuje,“ konstatovala sestra Benedicta. Přivedla nás do samotného středu úvah o tom, jak také mohl vnímat stáří středověk za panování Karla IV.

Zdůrazněme, že každé hodnocení je v takovém případě přísně individuální i hypotetické. Jak Karla skutečně vnímali lidé v samotném závěru jeho života a vlády a zda brali v potaz jeho šediny, jeho stáří, je těžké říci s definitivní platností. Tady české i evropské kroniky mlčí, lépe řečeno toto konkrétní období a téma nepopisují.

Poměrně složitá jsou i konstatování v obecné rovině, ale historici se shodnou téměř jistě na tom, že ve středověku neexistovala žádná vědomá distance mezi generacemi. Věk nikomu automaticky nepropůjčoval důstojnost, ale rozhodně neznamenal ani jednoznačnou diskriminaci.

A pokud jde o vládce, ti měli ve společnosti výraznou aureolu, jinou než jejich současníci a jinou, než mají vládci dneška. Starý král nebyl a nemohl být automaticky považován za někoho, kdo vládne špatně, jeho stáří nebylo a ani nemohlo být diskvalifikační.

Doba, kdy králové abdikovali, byla ještě nesmírně vzdálená. Princové a kralevici byli za života svých vladařských otců tu zvoleni, tu dokonce korunováni. To ale neznamenalo faktické předání moci.

Nakonec sám Karel IV. nechal korunovat Václava českým králem a už dva roky před svou smrtí jej nechal zvolit také králem římským. K faktickému předání vlády, ale nedošlo. Za těch časů bylo ještě vše podřízeno principu: Král je mrtev, ať žije král…

Autor pracuje v České televizi