Čemu na současném světě nerozumíš?

Těm novým technologiím, tam mi ujel vlak. Ale za to se v šestasedmdesáti nemusím stydět. Nejvíc ale nerozumím sociálním sítím a tomu, jak se tam chrlej hnusy a nenávist. Taky nechápu, proč lidi na Facebooku sdílejí, co měli k obědu. Já si celý život střežím soukromí – a to je docela rozpor, protože jsem ho z hrdinů svých filmů léta tahala. Z toho dnešního světa jsem nešťastná. Je agresivní, neempatický a jde v něm jen o moc a prachy.

Tak o to šlo na světě vždycky, ne? Jen teď je to víc vidět.

Teď je to ve velkým. Já jsem prožila čtyřicet let za bolševika. Měli jsme společného nepřítele a díky tomu jsme si tak nějak všichni rozuměli. Dneska potkáš po letech kamaráda a najednou zjistíš, že je z něj dezolát, se kterým se už nedá mluvit. Svět zďábelštěl i v soukromých vztazích. Za mých časů do veřejného prostoru psali jen intelektuálové, vědci, spisovatelé, novináři a umělci. Lidé, kteří měli co říct. Dnes tam může jakýkoliv blbec napsat cokoliv. Lež a hloupost se staly normou. Přitom si můžeš všechno okamžitě vygůglovat a ověřit! Že někdo lže v přímém přenosu a lidi se tváří, že je to v pořádku, je pro mě nepochopitelný.

Co by měl jeden dělat, aby byl dobrým člověkem?
Mít čisté svědomí. Nad to není. I když za to dostaneš přes hubu, protože nepodvádíš a nelžeš, pořád je to lepší, než být darebák.

Taky mám pocit, že už dost věcem na tomhle světě nerozumím, a to mi ještě nebylo padesát. Dřív mě technologie bavily, dneska mě to spíš obtěžuje. Místo abych něco dobrodružně objevoval, zeptám se na řešení umělé inteligence a jdu od toho. Ale mířil jsem spíš k tomu, jak moc je svět jinej, než byl za tvýho mládí…

Lidi tehdy byli čisťounký, naivní. Vidíš to i na záběrech z osmašedesátého, jak si lidi pomáhali a zajímala je politická situace, tehdy nastupující svoboda a potom protest proti ruské invazi. Možná jsme byli naivní, ale svět byl přívětivější. Dnes jsou lidi zhýčkaní.

Olga Sommerová (2. 8. 1949)Dokumentaristka a scenáristka. V roce 1977 absolvovala
katedru dokumentární tvorby na FAMU, kde později také dlouhá léta působila jako pedagožka. Natočila 130 filmů, z nichž mimořádný ohlas získaly zejména portrétní dokumenty Věra 68 o gymnastce Věře Čáslavské, a Magický hlas rebelky o Martě Kubišové. K dalším výrazným snímkům patří dokument Červená o pěvkyni Soně Červené či portrét Jiří Suchý – Lehce s životem se
prát. Dlouhodobě se věnovala také sociálním tématům. Je
držitelkou řady domácích i mezinárodních ocenění a v letech 2021–2022 krátce působila jako poslankyně Parlamentu ČR.

Lidstvo se pořád vyvíjí a vlastně se nám daří žít stále „lépe a pohodlněji“. Před dvěma sty lety jsme neměli ani auto a elektřinu, teď se rok od roku všechno zpohodlňuje a vylepšuje, služby, technologie a tak dál. Ale nepřináší to s sebou i nějakou lidskou katastrofu?

Tahle doba s sebou nese jednu velkou nevýhodu: lidé už nejsou otužilí. Člověk mnohem spíš odolá útlaku než blahobytu. To druhé totiž ničí charaktery. Za jeden z největších danajských darů považuju smartphony. To je dobrý sluha, ale špatný pán. Jedu tramvají a všichni jsou k nim přivázaní, přisátí jako k dudlíku. Koukají dolů, nevnímají skutečnost, nevidí hezkou holku na ulici ani západ slunce nad Pražským hradem. Říkám si, jak z tohohle vůbec mohou vzejít noví básníci a spisovatelé?

Mami, abys zase nepůsobila jako zapšklá stařenka… Já ti vždycky říkám, že problém není v sociální síti nebo v tom vynálezu jako takovém. Je to nástroj, který se dá použít i pro dobrou věc. Dnes tam lidé mohou sdílet své myšlenky podobně, jako jsi ty kdysi psala fejetony do novin. Jen tehdy tě musela vybrat redakce, zatímco dnes se spousta talentů dokázala prosadit sama díky tomu, že dostali platformu – ať už na Facebooku, Instagramu nebo YouTube. Jsou to lidé, které by dřív nikdo neobjevil. Samozřejmě je jich málo oproti té většině, která tam produkuje úplný blbosti.

Právě ty lži a dezinformace! Já se o tom dozvídám vždycky z druhé ruky, protože sítě nemám, ale ta míra nenávisti je strašná. V takovém měřítku to předtím neexistovalo. Lidi si sice mohli dát v hospodě do držky nebo pomluvit sousedku, ale tohle je všepožírající. Říkám si, že když už člověk nemůže udělat pro společnost nic zásadního, protože nemá vliv na média nebo politiku, měl by být k ostatním aspoň laskavý. Já věřím v občanskou společnost. Ta stojí nad sněmovnou i nad vládou, v ní je ta skutečná síla. Jenomže občanská společnost jsou občané, kterým leží na srdci právo a pravda, to není lid. Lid je bohužel vůl.

Dobrých lidí je pořád dost. Jen jsou v současném světě často schovaní za tunami přihlouplých a neerudovaných názorů, které se na nás valí odevšad.

Máš pravdu, dobrých úctyhodných lidí je hodně. Vždycky mě těší, když vidím, jak se lidé na venkově, ale i ve městech scházejí, hrají ochotnické divadlo něco společně budují a tvoří, nebo třeba protestují proti šméčkům místního zastupitelstva. Těch situací je nepřeberně, jen nejsou tolik vidět.

A proč myslíš, že nejsou vidět?

Protože se nedostanou do médií. Ale když už se tam objeví zpráva o tom, jak nějaký spolek zachránil kus přírody, nebo jak se občané složili na opravu kostela, je to pro mě studánka čisté vody. Takových věcí se děje spousta, jen je v tom veřejném prostoru bohužel překrývá všechen ten hnus. Špatné zprávy jsou pro média atraktivnější. Je přirozené, že se svět neustále proměňuje. Člověk si v mládí zvykne na určitý řád a ve stáří se k němu pak logicky odkazuje, protože se mu ten nový svět už tolik nelíbí. Ale teď je v tom jeden zásadní rozdíl. Svět mých rodičů, můj svět a v podstatě i ten tvůj byl v jádru stejný.

Jakub Sommer (6. 8. 1976)

Filmový, televizní a divadelní režisér. Absolvent FAMU. Za své autorské krátkometrážní filmy získal 26 cen. Hlavní režisér sitcomu Comeback. Pro Českou televizi natočil černou komedii Stop, vztahovou komedii Trojí život nebo hraný dokument Můj život s Bohuslavem Martinů, příběh jednoho z nejinvenčnějších českých skladatelů. Režíroval
divadelní hry Dioptrie růžových brýlí a PanzerFaust. Je autorem více 20 dokumentárních filmů a více než 40 reklamních spotů.

S tím souhlasím. Mám pocit, že posledních deset patnáct let je to už úplně o něčem jiném. I já dnes narážím na to, že dvacetiletým lidem ne ve všem rozumím.

Podle mě ta změna trvá déle než patnáct let. A k tomu neporozumění – já si myslím, že člověk ani nemá povinnost rozumět dvacetiletým, pokud zrovna není jejich učitel nebo šéf. Chci tím říct, že svět nabral takové tempo, které nemá v historii obdoby. Mezi mým dětstvím a dospíváním mých dětí existovala kontinuita, všechno bylo víceméně podobné. A teď najednou – bum. Všechno je jinak.

Jinej vesmír.

Přesně tak. Četla jsem o jedné staré Angličance, která uvažovala o eutanazii. Ne proto, že by byla nemocná, ale proto, že jí už umřely všechny kamarádky a ona si najednou neměla s kým o svém světě povídat. Zůstala v tom novém úplně sama.

V osmašedesátém ti bylo devatenáct a procestovala jsi stopem západní Evropu. Co ti z té doby utkvělo v hlavě?

Byli jsme opilí svobodou. Jednak Pražským jarem, a vůbec šedesátá léta v kultuře byla fascinující. Projela jsem Evropu stopem od Paříže přes Anglii, Skotsko, Holandsko až po Norsko a Švédsko. Stačilo říct, že jsme z Československa, a lidi nám fandili a pomáhali. Jednou nás v Anglii svezl pán ve starodávném bouráku na svůj zámeček na kafe jen proto, že jeho babička kněžna Lobkowitzová pocházela z Československa, jak doslova říkal. A ukázal nám v zámku její obraz.

Ruská invaze a tanky na Václaváku a na Vinohradské se objevují skoro v každém tvém filmu. Dokonce jsme ti k tomu se sestrou vymysleli popěvek: „Když nemá Olga ve filmu tanky, není to funky.“

No a měli jste pravdu! Pro mě to byl klíčový okamžik života. My Češi na rozdíl od Západu víme, co jsou Rusové zač. Když sem v srpnu přijely tanky, byla jsem v Hamburku. Mohla jsem tam zůstat, ale věděla jsem, že bych v cizině chcípla steskem. „Praha tě nepustí, matička s drápy“, jak napsal Kafka. Tak jsem se vrátila do té hnusné ulepené normalizace.

Jak ses vlastně dostala k dokumentu? V naší rodině nikdo od filmu nebyl.

Nevěděla jsem, co se sebou. Tehdy mi kamarád Honza Chaloupek řekl: „Hele, jdi na FAMU na dokument. Tak jsem šla a oni mě vzali. Jednou jsem poslechla chlapa a vyplatilo se to. Říkám, že dokumentární film je to nejlepší povolání na světě. Přineslo mi to neuvěřitelné „benefity“: setkání s fantastickými lidmi, možnost dostat se tam, kam by se člověk jinak nikdy nepodíval, a prostor vyslovit vlastní názor. Navíc je to i tvorba, kdy musíš ve střižně dát filmu výsledný tvar. Byla to moje životní trefa, obrovské štěstí a klika. Prožila jsem takhle celý život a jsem za to vděčná, i když mě nebaví stárnutí a sužuje politická situace – lidstvo je totiž nepoučitelné.

A co kdybys tam nešla? Máš představu, co jiného bys v životě dělala?

Vůbec ne, nemám nejmenší představu. O svých talentech jsem totiž tehdy nevěděla. Až díky dokumentu jsem přišla na to, že mám tři: zaprvé umím komunikovat s lidmi, zadruhé mě zajímá společenská a politická situace a zatřetí mě baví tvořit z materiálu příběh. To všechno jsem v sobě objevila až díky škole. Byla to osudová shoda náhod.

Začínala jsi na konci sedmdesátých let, kdy se točilo výhradně na filmový pás – celuloid. Pro mnoho tvůrců je právě tohle ta „pravá“ filmařina, ale tebe přechod na video, pokud vím, nikdy netrápil.

Ze začátku mě trápila ta mizerná obrazová kvalita. Obraz z pětatřicítky byl totiž fantastický, ale práce s ním byla jedno velké trápení. Měli jsme hrozně málo materiálu, a to se pak dokumenty dělaly těžko. Cívka se často dotočila v tu nejmíň vhodnou chvíli, zrovna když někdo začal říkat něco krásného, bylo po všem. Když se pak kvalita přes ty první ošklivé formáty dostala až do dnešní digitální podoby, začalo to být fascinující. Můžeš mít materiálu, kolik chceš, stříháš v počítači, záběry si libovolně přehazuješ… Nejdřív jsem se bála, že s koncem pětatřicítky nastane konec světa, ale dneska jsem za ty nové možnosti vděčná.

Proč tě vlastně nikdy nelákal hraný film?

Nikdy. Na to prostě nemám talent. Je to úplně jiná disciplína – vymýšlet příběhy, psát scénáře pro herce a pak je režírovat. Ale není to tak, že bych to nedělala jen z nedostatku talentu; mě to ani nikdy nelákalo. Jakmile jsem jednou přičichla k dokumentu, už nebylo cesty zpět. Jsou samozřejmě tvůrci, takoví obojživelníci, kteří skvěle zvládali obojí – v mé generaci Věra Chytilová, Honza Němec nebo Fero Fenič. Fero vždycky říkal, že film je jenom jeden, ale v tom jsem s ním nesouhlasila. Pro mě je mezi dokumentárním a hraným filmem zásadní rozdíl.

Tvůj největší koníček byla vždycky práce. Nelitovala jsi někdy, že neumíš „odpočívat a užívat si“? Drahá dovolená, luxusní auto nebo degustování v nóbl restauracích, za čímž se dnes většina lidí žene, to tě nikdy nebavilo.

Já prožívám umění, přírodu a přátelství. To máš skoro zadarmo. Lidi, co se honí za luxusem, jsou mi směšní. Obzvlášť muži, co chorobně touží po moci a penězích – to pro mě nejsou chlapi, ale sráči. Chlap má pomáhat druhým, zastávat se slabých a něco skvělého vykonat. Byla jsem sice krasavice, ale nikdy by mě nenapadlo hledat si nějakého pracháče podnikatele, abych se měla luxusně.

Co tě vede k tomu, že se u nás v rodině musí každá ženská jmenovat Olga? Kromě tebe i tvoje máma, dcera a teď máme i čtvrtou Olgu, tvou vnučku. Pro fungování rodiny je to šíleně nepraktický.

Olga znamená svatá. To jméno mě chrání. A neházej to na mě, jména dcer v naší rodině vždycky vybírali otcové! Navíc na jménu záleží, člověk se podle něj i chová.

Co by měl jeden dělat, aby byl dobrým člověkem?

Mít čisté svědomí. Nad to není. I když za to dostaneš přes hubu, protože nepodvádíš a nelžeš, pořád je to lepší, než být darebák. Každý by se měl starat o stav země, ve které žije. Já celý život bojovala za demokracii a za práva žen, protože nesnesu nespravedlnost. Měla jsem dva bratry a odmítala jsem přijmout, že by měli být něco víc jen proto, že jsou kluci.

Co si přeješ pro svou osmiletou vnučku Olgu?

Aby byla dobrá a sebevědomá žena a nepromarnila svoje talenty. Lidi se strachují o osud svých dětí – co když přijde válka? Moje máma prožila dvě. Člověk musí přijmout osud, který mu byl určen. Vždycky mi vadil takový ten obrat „v dnešní době“. Jako že je zle. Ty vole, v dnešní době je to úžasný. Tedy bylo, protože jak teď vidíme, svět se zbláznil. A proto moje jediné opravdové přání – v soukromé i veřejné sféře – zůstává stejné: svoboda a demokracie.