Recepty na stáří se různí, mají ale jedno společné. Radí ať člověk dělá to co měl a má rád a nepřestává s tím. Zároveň je důležité vidět ve svém životě a konání hlubší smysl, mít pocit, že se člověk za něčím může ohlédnout. Jak ale na to?

Psychologie příběhu

Narativní psychologie, jeden ze současných psychologických směrů, se zaměřuje na zkoumání lidských životů, zkušeností a jejich interpretací. Tvrdí, že svoje životy žijeme jako příběhy. Každý člověk je postavou svých příběhů, které vypráví ostatním a zároveň i stále znovu sám sobě. Není rozhodující, co ve svém životě zažijeme (možná s výjimkou opravdu tragických událostí), ale to, jak si zažité zpracujeme a jak sami sobě i okolí zažité „převyprávíme“. Každý moment našeho života totiž zažijeme jen jednou, ale převyprávíme ve svých vzpomínkách nespočetněkrát. Náš život bude takový, jaký je životní příběh, který vyprávíme.

U každé jednotlivé události rozhoduje, jestli se bude jednat o něco, co posílí, nebo znejistí, přiblíží více zoufalství.

Spokojenost v životě dle narativní psychologie stárnutí zajišťuje takzvaná míra resilience. Resilience je pojem pro účinné vypořádání se s řadou nepřízní, ztrát, zdravotních potíží a dalších komplikací, které s sebou stáří přináší. Resilientní ztvárnění života je takové, kdy člověk navzdory různým nepřízním které se mu dějí, žije „dobrý silný příběh“.

Takový životní příběh, ale hlavně příběh stárnutí, jsem chtěla slyšet od svých rodičů, Jitky a Vladimíra. Je jim sedmdesát a manželé jsou už více než čtyřicet pět let. Když jsem se jich ptala, jestli by popsali svůj životní příběh jako šťastný, první tátova reakce byla, že nad tím nikdy nepřemýšlel. Příběh jejich života popisují ale s radostí, s humorem, i když se pro posluchače takový na první pohled nezdá.

Dal by se popsat i třeba takto: Oba dva byli a vlastně stále jsou z politického přesvědčení levicoví, přejí si zcela jednoduše, aby mezi bohatými a chudými nebyli velké rozdíly a nikdo nemusel žít na ulici. Vyrostli v totalitě, kterou si nepřáli a teď stárnou v kapitalismu, který si také nepřáli. Deset let se snažili mít rodinu, to se nakonec povedlo, mají jedno dítě, mě. Rok po porodu Jitka závažně onemocněla a následně byla více než deset let nemocná. Jen co se uzdravila, přišel rok 1989 a Vladimír přišel o práci, kterou miloval. Začali tedy znovu. Za dalších několik let diagnostikovali jejich rodičům z obou stran Alzheimerovu chorobu a další desetiletí se vše točilo jen kolem péče o ně. To byla nesmírně náročná doba, kterou ukončilo až úmrtí obou rodičů. Původně plánovali odstěhovat se v důchodu z Prahy, do roubenky. Péče o rodiče jim to ale neumožnila, a když už se o rodiče nestarali, tak to byl zase jejich zdravotní stav. Chalupu prodali. Dnes již Jitka ani Vladimír nepracují, bojují se svým zdravím, jsou nemocní, hodně čtou a těší se z vnoučat.

Jitka popisuje příběh svého stárnutí jako něco, co se stalo tak nějak mimochodem. „Celý život jsem žila čestně, a to je dobrý pocit, snažila jsem se starat o toho, kdo to potřeboval. Jsem pyšná na to, že naši rodiče mohli zemřít doma. Mám krásná vnoučata. A kdybych teď nebyla nemocná, tak by mě rozhodně nenapadlo, že jsem stará (smích).

Linka seniorů 800 200 007 je anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8.00 do 20.00 hodin. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu: linkasenioru@elpida.cz.

A Vladimír dodává: „Zdálo se, že je tolik důležitých věcí. Vždycky jsem se snažil vyjít s každým po dobrém, být tolerantní a diplomatický. A to se mi dařilo. To bylo pro mě důležitější než někomu vnucovat svůj názor. To jsem si udržel. A nakonec pokud jde o můj příběh stárnutí, tak se vyvinul opravdu dobře. Zpětně mi připadá, že je pro mě nejdůležitější rodina. S Jitkou jsme pořád spolu, máme skvělá vnoučata, bydlíme jim nablízku, to jsem vždycky chtěl.“

Integrita versus zoufalství

Slavný psycholog Erik Erikson rozdělil lidský život na osm věků a každému období přiřadil jeden vývojový úkol, který je potřeba zvládnout. V posledním věku, stáří, je úkolem získání integrity oproti zoufalství. Není to ale tak, že člověk stárne spokojený nebo zcela zoufalý. U každé jednotlivé události, která ho potká, rozhoduje, jestli se bude jednat o něco, co ho posílí, nebo ho spíše znejistí, tedy přiblíží více zoufalství. A jak tedy konkrétně na to, aby se stáří zdálo spíše veselé než smutné?

Studie, která se zabývala příběhy stárnutí v narativní psychologii, nabízí hned tři hlavní způsoby, jak stárnout a prožívat svůj příběh. První úspěšný způsob je heroické zvládání. Ukazuje se, že lidé, kteří si řeknou „já to překonám“, vnímají zpětně svůj příběh jako šťastný, i když se to ne vždycky podaří. Není to ale cesta pro každého, je k tomu potřeba určité osobnostní nastavení. Druhý způsob je přitakávání šťastným momentům. Každý to do jisté míry umíme, ale někdo více než druhý. Pamatovat si nejvíce ty šťastné momenty, stále se k nim vracet a na nich vystavět svůj příběh. To je něco, co je pro šťastné stárnutí klíčové a o co se můžeme pokusit všichni. Zároveň přijmout své chyby, přiznat jim jejich úlohu v našem životě bez nutnosti dělat z toho tragédii. Známé přísloví říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. A poslední úspěšný způsob, je ironický odstup. Zdá se to zvláštní, ale humor a schopnost nebrat se tak vážně, je také cesta.