Prosby o setkání zprvu rázně odmítal. Že prý nesnáší lidi od novin. Dveře jeho domu mi nakonec pootevřel fakt, že jsem Čech. Čili pouhý zvědavec, neškodný a neutrální, o polárních končinách nic nevědoucí Středoevropan…

Pročpak jste, kapitáne, na novináře tak nabroušený?

Na slušné nejsem. Ale Amíci například jsou magoři. Představ si, chlapče, že místo aby psali o podstatných věcech, udělali tuhle v jednom magazínu anketu pro ženy, jestli mi to víc sluší s bradkou, nebo bez bradky. Nezabil bys je?

To se ví – byznys po americku!

Já s věčnými dluhy na krku sháním na polární výzkumy každý dolar, a oni takhle nevkusně kšeftují s mým jménem. A Angličani? Těm nikdy nezapomenu, jak na mě hodili vinu za Scottovu tragédii. Vylíčili mě jako polovičního vraha! Podle jejich tisku jsem zlomil vůli britské antarktické expedice tím, že jsem ji na jižním pólu předběhl. Scottovo družstvo prý neúspěch natolik zdemoralizoval, že ztratilo sílu k úspěšnému návratu. Je to samozřejmě nesmysl.

Poznání, že jste Britům vyfoukl prvenství, muselo ovšem bolet. Uznejte!

Když na pólu spatřili norskou vlajku, zažili těžký psychický šok. To nepochybně. Dovedu si to představit. Vždyť mně takhle roku 1909 vypálil rybník Američan Robert Peary na pólu severním, na jehož dobytí jsem se chystal od klukovských let. Avšak zármutek z porážky, jakkoli hluboký, Angličany nezahubil. Mohl oslabit jejich vůli. Optimismus, tak důležitý, byl jistě pryč. Jenže o život je fakticky připravila série drobných i větších chyb. Ty podstatné se zrodily už v přípravě.

Četl jsem, že hlavní příčinou nešťastného konce Angličanů bylo mimořádně zlé počasí – nekonečná sněhová vichřice během jejich návratu.

Jistě to byla jedna z příčin. Jsou to však nářky, vyslovované dodatečně od tepla krbu! Hochu, Antarktida je nejstrašnější kus světa, kde se na snesitelné počasí vůbec nedá hrát. Scott to dobře věděl. Časové okénko pro nadějný útok na pól je krátké, protože i léto je krátké – z astronomického času tří měsíců tamního léta, kdy máme v Evropě zimu, je třeba několik týdnů z expedičního hlediska škrtnout. My jsme se na cestu vydali 20. října, tedy na jaře, jen co povolily padesátistupňové mrazy. Na pól jsme dorazili před Vánocemi, 14. prosince, pobyli jsme tři dny, abychom v neúprosné kázni opět spěchali zpět na základnu. Doma, tedy u výchozího bodu, v chatě ve Velrybí zátoce, jsme byli 26. ledna. Ty tři týdny náskoku oproti Britům byly z hlediska počasí osudové. Protože Scott se svými druhy vystartoval až 11. listopadu, čekal totiž, než povolí mrazy, aby mohli pracovat i poníci. Beztak mu postupně hynuli, pár posledních museli zastřelit. 18. ledna Britové dosáhli pólu. Načež opět zapřáhli sami sebe, zamířili zpět, ale teprve 21. března, vlastně s příchodem podzimu, se na jediný den pochodu přiblížili k poslední potravinové základně. Uvízli 18 kilometrů před ní, to však už šílené počasí vysíleným mužům nedovolilo opustit stan. Příznivé okénko se před nimi zavřelo. Holt vyrazili pozdě, nabrali cestou rozmanitá zdržení a vraceli se pozdě. Smůla se jim přilepila na paty. A oni ji ještě přiživovali. Hlavně tím, jak ze sebe ve falešné hrdosti udělali tažná zvířata.

Čili co podle vás udělali Britové špatně?

Já je nechci kritizovat. Byli to stateční a čestní muži. Zejména Scott byl džentlmen každým coulem. Bohužel však nenabyl ještě dost zkušeností, podcenil záludnosti Antarktidy a přehlédl, že cesta k triumfu závisí na bezpočtu promyšleně připravených a ozkoušených maličkostí. Řeknu příklad. My měli eskymácké kožešinové obleky, oni dali přednost soupravám z kvalitních anglických látek. My se na noc převlékali a zouvali, oni ne. Jestliže se ale vlhkost a pot pravidelně ze svršků nevyvětrá, vede to k omrzlinám. A Oatse  omrzliny zabily. Když už nemohl dál, řekl Scottovi, že se chvíli zdrží venku a navždy zmizel ve vánici. Nechtěl, aby ho vysílení kamarádi museli vláčet na saních.

Ptal jsem se spíš na tu rozhodující, kardinální chybu…

Cpeš mě, chlapče, do role, jež mi – ksakru – nepřísluší. Budiž ale… Scott už předtím v Antarktidě kupodivu byl, v letech 1902 až 1904 ji s Ernestem Shackletonem proklepávali a zkoumali, pronikli až za 82° jižní šířky. Dvakrát na točně dokonce přezimovali. Na vlastní kůži si vyzkoušeli, jak je ten kontinent hornatý, kompletně zaledněný, rozervaný, plný ledovcových bariér a strží, jak je neprostupný, záludný, drsný. To až vnitrozemská náhorní plošina za Velkou bariérou je směrem k pólu celkem schůdná. Ale Scott jako by nevyvodil důsledky. Zapomněl snad, že teplota vzduchu s přibývající výškou strmě klesá? Čili že na jižním pólu je o 30 až 40 stupňů v průměru chladněji než na pólu severním? Přesto si znovu přivezl troje automobilové saně, do tak divokého terénu nevhodné, s výbušnými motory, co nešly ani nastartovat, vypovídaly poslušnost a nedaly se spravit. Ještě vážnější chybou, o to horší, že také opakovanou, byl nápad zvolit za tahouny saní poníky. Bořili se po břicha, vytahovat je po pádech ze skrytých trhlin stálo nelidskou námahu a mrazy pod dvacet stupňů už koně decimovaly. Takže valnou část trasy dlouhé kolem tří tisíc kilometrů vlekli přetížené saně sami polárníci. Síly se nezbytně vyčerpaly. Chyběla pak rezerva energie, potřebná pro návrat při extrémní změně počasí.

Cože se Angličané nerozhodli pro polární psy jako vy?

Smutná historie… Scott prý považoval mnou vyzkoušenou metodu za brutální a nehumánní. To bylo sice ušlechtilé, ale nedospělé a draze vykoupené stanovisko. Nemůžeš být vzorný, když jde o život. Voják na frontě odmítající střílet je lidská troska. Já, milovník psů, v nich viděl nejen odolné pracanty, ale i putující zásobárnu čerstvých živin jak pro zvířata, tak pro nás. Sice s přetěžkým srdcem, avšak s vědomím nutnosti jsem je střílel. Oproti pemikanu, hlavní stravě, totiž sušené eskymácké směsi tuleního a sobího masa, doplněného zeleninovým extraktem, nabíjely čestvě vařené psí kotlety a teplý vývar s krví celou naši karavanu ohromnou energií. Psi po porci čerstvého masa okamžitě mocně ožili a my také. Já vím, pro sentimentální povahy byla naše praxe nepřijatelná. Po návratu jsem to schytal. Ale jsou situace, když člověk musí ze dvou zel volit to menší. Z více než stovky zvířat jsme společně se psy většinu snědli. Na rozdíl od Scotta, který tu možnost zavrhl, jsme se ovšem vrátili zdraví.

Znal jste Scotta? Prý jste mu zatajil svůj úmysl a zaskočil ho.

Neznal jsem ho osobně, ale mnohé jsem o něm slyšel, zvlášť, když Britové kolem své expedice, plné vědců, dělali dost humbuk. Mimochodem, Britů bylo pětašedesát, nás jen devatenáct. Řeči, jak jsem ho podvedl, patří do říše fám. Na polární výzkum neměl přece nikdo patent. Mně Peary taky předem neoznámil, že jde dobýt severní pól. A zbavil mě motivace, když uspěl. Anebo – Scottův přítel Shackleton se krátce před námi samostatně pokusil získat primát na jihu, dostal se na vzdálenost 180 kilometrů od pólu, taky se ale kolegovi neomlouval, že ho zkusil předběhnout. A to Scott svého času zachránil Shackletonovi, nemocnému kurdějemi, život. Já svému rivalovi aspoň z Madeiry poslal kabelogram, že mířím na jih. Nešlo o provokaci, jak se to vykládá, ani o výzvu na souboj, chtěl jsem jen, aby to věděl. Nevidím sebemenší důvod, proč měl mít on na jižní pól předplatné. Vždyť se tam kromě Angličanů chystali Japonci, Němci, Švédové – tlačenici přeťala až světová válka.

Co vůbec, kapitáne, rozhodlo, že jste se stal polárníkem?

Jsem dítě bílých nocí a polární tmy. Člověk severu to má nějak v krvi. Táta byl námořník, majitel loděnice kousek od Christianie – dnes se říká Oslo. Mou dětskou zábavou bylo natírání lodí dehtem. Znáš, chlapče, omamnou vůni dehtu?

Pak jsem jako kluk začal číst námořnické příběhy, třeba o mém apoštolovi Johnu Franklinovi, jak hledal Severozápadní průjezd, ztroskotal, a se zbytkem posádky přežil díky tomu, že se živili kůžemi z vlastních bot. To mě fascinovalo. Nechápeš, což? Zařekl jsem se, a zarputile jsem po léta trénoval na lyžích, na kole, ve vodě a stejně tvrdošíjně jsem studoval vše, co se týkalo oceánů, hlavně polárních krajů. I milovanou matku jsem podvedl – ta chtěla, abych byl lékařem. Až do její smrti jsem tedy studoval medicínu, ale v jedenadvaceti jsem sběhl na tuleňářskou lod´. Od té doby ustavičně křižuji moře, zejména ta zamrzající. Blázen Viking…

Norský polárník Roald Amundsen (1872-1928) se ostře řezanými rysy, zejména z profilu, podobal jestřábu, a to zjevně i náturou. Autoritativnost, rozhodnost a břitkost „posledního Vikinga“ byla ovšem mírněna jeho rovnostářskou kolegiálností: spolupracovníci, od polárníků po Eskymáky, byli v jeho očích přátelé v nesnázích a stejná krevní skupina. Amundsen byl v časech zpola amatérských objevitelských huráakcí jediným totálně kvalifikovaným polárníkem. Od klukovských let obětoval své zaťaté vizi vše až po samotu staromládenectví. Polární končiny během let bezezbytku prokřižoval jak na severu, tak na jihu. Z výčtu jeho objevů umíme jmenovat jen hlavní: Jako první proplul po věky hledaným zamrzajícím Severozápadním průjezdem „nad“ Kanadou, čili z Atlantiku se dostal do Pacifiku, totiž do Beringova průlivu a pak až do San Franciska (1906), to vše na maličké 17 m dlouhé loďce Gjoa. Po vzoru Nansenově se poté pokusil o drift k severnímu pólu. První stanul na pólu jižním. S italským generálem Nobilem po válce jako první přeletěl severní pól ve vzducholodi Norge (1926). Ač se tehdy pro kompetenční spory stali nesmiřitelnými soky, neváhal Amundsen přispěchat Nobilemu na pomoc, když jeho nová vzducholoď Italia během další arktické výpravy ztroskotala. Při záchranném letu v hydroplánu se však geniální Amundsen s několika druhy kdesi u Špicberk v červnu 1928 beze stopy ztratil…Kdybyste měl, kapitáne, upřímně vyjádřit, jak je možné, že vy jste na jižním pólu uspěl, a chudák Scott ne, svedl byste to na Štěstěnu či souhru náhod?

Řečeno na rovinu – vrátili jsme se živí díky bezpočtu promyšlených, z  vlastních i cizích zkušeností načerpaných detailů. Povím jich jen pár… Rozhodující byl asi objev našeho slavného polárníka Fridtjofa Nansena: vyhrály smečky polárních psů s odlehčenými saněmi jako hlavním dopravním prostředkem. My jsme všechny přivezené saně během přezimování ve Velrybí zátoce rozebrali, ohoblovali, zjednodušili a snížili jejich váhu na sotva třetinu, ze 165 liber na 48 (libra je asi 0,5 kg). Podobně jsme naložili se všemi zásobovacími bednami. Přešili jsme boty, a to od podešví až po nepromokavé kryty svršků, upravili vázání lyží, našili jsme si další svrchní nepromokavé punčochy, pláštěnky z celtoviny, savé podvlékačky z  flanelu. Určili jsme a rozvážili jednotnou stravu pro psy i lidi a vše, od pemikanu až po suchary, čokoládu a vločky jsme důsledně nabalíčkovali do porcí. Pemikan po libře, sušené mléko po deseti uncích, zrovna na jednu snídani, atakdále. Opatrně jsem vypočítal průměrnou váhu masa živého psa a jeho výživnou hodnotu pro ostatní. Vznikl tak výpočet, kdy a kde se z dosavadního tahouna stane strava pro nás a pro zbylé psy. Tomu všemu předcházelo, že jsme s nejpečlivějším rozmyslem ještě před polární tmou a zimou vybudovali tři předsunuté zásobovací tábory v rozestupech jednoho stupně zeměpisné šířky (ve vzdálenostech přes 100 km). Označili jsme je na míle daleko viditelnými ledovými věžemi s bambusovými tyčemi a černými vlajkami na vrcholu. Také příčně, do stran až na vzdálenost pěti mil jsme vybudovali systém vyvýšených ledových značek s prkýnky a mraženými rybami trčícími do výše, abychom ani při odchylce z osy pochodu skladiště neminuli. Od poslední předsunuté základny jsme pak závěrečnou část cesty absolvovali už jen se třemi saňovými spřeženími, čili s osmnácti psy, přičemž vzdálenost jsme měřili tachometrem přídavného kola po boku saní, které počítalo otáčky. Abychom trefili nazpátek, vyznačovali jsme si trasu jak v pohádce dalšími rybami na prkýnkách. Pól jsme pak pro jistotu objeli asi v pětimílovém okruhu, aby byla jistota, že jsme jej neminuli. A že nám přálo počasí, zpáteční cestu jsme zvládli za měsíc a něco, většinu zásob v rezervních skladech jsme nechali na místě. Ze sto jedenácti psů jsme ovšem ušetřili pouhých dvanáct. Ostatní padli za oběť dobytí jižního pólu. Řekni, chlapče! Byla to cena, tváří v tvář osudu Roberta Scotta a jeho druhů, přemrštěná?