Vital O nás Podpořte Inzerce Archiv Kontakt Předplatné
Foto © WikiMedia

Každý má svůj Everest

Ta věta se stala klasikou, užíváme ji, chceme-li alespoň maličko povyskočit ze všednosti. „Každý má svůj Everest.” Lékař, horolezec, spisovatel vančurovského stylu MUDr. Jaromír Wolf ji doplnil myšlenkou kongeniální: „I na Petřín lze vystoupit expedičním způsobem – s budováním postupných táborů na Újezdě a na Nebozízku.“ Pochod Praha–Prčice je nejznámější organizovaný turistický a dálkový pochod v České republice.

Náš sportovní kalendář skýtá dostatek příležitostí obě věty prožít. Dřevěnice, Kunratice, Prčice k nim patří. Zvu vás tam s příslibem moudré pointy z pera páně Wolfova, smím-li se pochlubit, častého hosta u mého rozhlasového mikrofonu a tudíž i přítele.

Dřevěnice, hledejte u Jičína, má přibližně 200 obyvatel, není tu škola, kostel ani hřbitov pouze pár domků, hospoda a obchod – a ještě se tím chlubí na webových stránkách. A cesta k nim, dodávám, bývala notně „zarubaná“. Chtěl-li host stihnout první ranní servis stále populárnějšího volejbalového turnaje, musel cestovat na noc a rána dočkat pod širákem. Já, mladý rozhlasový elév, na kozlíku žebřiňáku, s nohou v gypsu tenkrát. Ale ten první servis stál zato. I následující. Okusilo je dosud 16 843 týmů, v nich 134 000 hráčů z 21 států. Historie nekončí, letošní ročník, již pětašedesátý, bude 4. až 5. a 11. až 12. Srpna. To podstatné jsem pověděl, ne však příběh sám. Laskavě mi jej popsal v obšírném dopise, i krásné fotky připojil, tajemník organizačního výboru, dodnes hlavní rozhodčí pan Oldřich Lukavec.


Na začátku byla jáma

Narodil jsem se v roce 1949 a kurty se začaly stavět v roce 1953. Matně si pamatuji, že byla vyhloubena obrovská jáma, určitě 80 cm hluboká. Do ní byly přiváženy velké kusy makadamu, později jemnější, potom škvára a nakonec antuka. Vše se vždy válcovalo.

V roce 1954 jsme uspořádali první ročník turnaje. Na další rok 1955 nemám dobré vzpomínky, protože mně zemřel kamarád Venda Hůlka. Jelikož nebyla antuka, tak se na kurty číslo 3 a 4 přivážel červený písek z kopce nad vesnicí. Chlapi vykopali ve stráni sluj, ze které vozili na hřiště písek. Venda se byl na ně podívat, a když odjížděli, začalo pršet a on se schoval do té vydlabané sluje. Bohužel svah se sesunul a zlomil mu vaz. Když chlapi přijeli, zkoušeli ho oživit, ale bylo už pozdě. Vašek Hůlků by byl strýcem zpěváka Daniela Hůlky. Kluci Filip a Daniel jezdili do Dřevěnice na prázdniny a při turnajích dělali zapisovatele. Později hráli v dorostenecké extralize za RH Praha. Filip ve Dřevěnici bydlí a Dan nám nazpíval naši hymnu „Krásný je volejbal“.

Začali jezdit i mistři

Když se stavěl kurt číslo 5 a 6, strhl se již jenom drn, hlína se srovnala a navezl se na ni opět ten červený písek. Vše se uválcovalo. Kurty vypadaly pěkně, ale před turnajem začalo pršet a změnily se v oranici. Hráči se bořili do bahna až nad kotníky a vypadalo to jako při zápasech v bahně. Později byl navezen makadam a škvára a vše se uválcovalo. Pak byla položena antuka. Při stavbě kurtu číslo 9 a 10 se už ani neshrnoval drn. Navezla se vrstva makadamu, škváry a antuky. To bylo v roce 1973, od té doby se tyto dva kurty neupravovaly a ze všech nejlépe sají vodu.

Jako školáci jsme při slavnostním nástupu rozdávali všem družstvům kytičky a odznáčky. Nyní nástupy provádíme jen při jubileích. Později jsem byl již zapisovatelem. Pamatuji se hlavně na olympioniky Karla Pauluse a Milana Čudu, kteří předváděli neskutečné rybičky a zákroky v poli, které už nyní nejsou vidět. Zdeněk Pomer (Pompe) udivoval zase servisem zvaným svíčka, kdy podával vysoko do nebe až nad stožáry a večer při umělém osvětlení míč přilétl k protihráčům ze tmy a těžko jej přijímali. Protestovali u rozhodčích, ale žádná pravidla to nezakazovala.

Volové, to je tajemník KSČ

Potom jsem přešel do boudy (chaty, odkud se řídí turnaje dodnes). Většinou jsem měl na starosti třídu žen. V jenom roce při druhém víkendu tak lilo, že byl turnaj přerušen a aby se mohly rozdat ceny, bylo rozhodnuto, že se bude o umístění střihat (kámen, papír, nůžky). Střihání řídil Fanda Munzar, který byl vrchním rozhodčím. S ním pamatuji jeden zážitek. Během dne k nám přiběhl chlapík a říkal nám, ať s tím něco děláme, že jeden hráč hraje za dvě družstva. Fanda mu řekl: „Hele, přines padesát korun a podej písemný protest, pak se budeme s tebou bavit.“ Protesty se tenkrát takto řešily. Za chvíli se onen pán vrátil s padesátikorunou, protestem a prohlásil: „Tady to máte,“ a odešel. V tom hlasatel Karel Syřiště pravil: „Vy volové, víte, kdo to byl? Krajský tajemník a člen ÚV KSČ.“ Fandovi poklesla čelist, protest vyřešil, hráč byl vyloučen, tajemníkovi vrátil padesát korun.

Další úsměvná vzpomínka byla, když k nám přijelo reprezentační družstvo žen z Kuby, které nikdy na antuce nehrálo. Neměly ani tenisky, někde cestou se jim prý ztratily. Tak jsme po vesnici uspořádali sbírku a vypůjčili si pro ně tenisky. Tím pádem mohly Kubánky nastoupit a hrát. Je paradoxem, že se sem přijely učit a za dva roky se s touto sestavou staly mistryněmi světa.

Osmičky v síti

Další perličku bych nazval bloky v síti. Několik let k nám jezdila hráčka Veronika. Nevím už, za jaký tým hrála, ani jak se dál jmenovala. Když nastupovala na kurt, sbíhali se diváci z celého areálu, někdy jich tam bylo více než na extraligu. Veronika uchvátila diváky (hlavně mužskou polovičku) svým obrovským poprsím. Odhaduji tak číslo osm. Na svou postavu však oplývala úžasným pohybem na hřišti, házela rybičky, smečovala a blokovala. Při výskocích u sítě však svým „hendikepem“ zavadila nebo se přímo pověsila do sítě. Chlapi křičeli na rozhodčího, ať to nepíská, že za to nemůže. Jeden rozhodčí jí to údajně promíjel, ale já to nemohu potvrdit, protože jsem u toho nebyl. Zavolal si kapitánku soupeřek a dohodl se s ní, že jí to nebude pískat. Ostatní to však pískali. Vzpomněl jsem si na Veroniku, když před léty zrušili v pravidlech doteky se sítí jako chybu a pískal se jenom dotek s horní páskou. Tak jsme si s chlapama říkali, jak by se jí hrálo, kdyby to platilo v té době, ale zase by nebyla na hřišti taková švanda. Nyní se sako opět píská, jako to bývalo dříve. Ještě parádní bylo, když Veronika skákala rybičky, po přistání na antuce jí vnady sloužily jako airbagy.

Pro mě největším šokem z turnaje bylo, když mě někdy v červenci roku 2004 zavolala přímo prezidentská kancelář a ptali se mě, jak bychom reagovali, kdyby se u nás na turnaji stavil prezident Klaus. Tak jsem odvětil, že to velmi uvítáme. Prošel si areál a asi hodinu jsme s ním poseděli v klubovně. Potom zhlédl finálový zápas extraligy a předal vítězi pohár. Prošel ještě areál, pozdravil se s vedením turnaje v boudě a odjel. Strávil u nás velkou část odpoledne. Ve své funkci nás navštívil ještě čtyřikrát. Když již nezastával prezidentský post, tak přijel ještě třikrát. Poslední politikové jezdili jen před volbami, a letos už nepřijel nikdo.

S pozdravem
Oldřich Lukavec


Jděte do…! Ale kam vlastně?

K tajemství titulku a k názvu slavného pochodu se váže historka spíše humorná než pravdivá. Pochod Praha–Prčice je nejznámější organizovaný turistický a dálkový pochod v České republice. Na jeho založení v roce 1966 se podíleli Jiří Dvořák, hlavní redaktor časopisu Turista, a Ing. Karel Kulle s místním rodákem a sportovním propagátorem Stanislavem Ratajem. Trasu údajně inspirovala paní Běla Dvořáková, která zakladatelům pochodu, marně hledajícím atraktivní cíl ve vzdálenosti kolem 70 kilometrů od Prahy, aby se to dalo ujít za denního světla, řekla: „Je čas na oběd, běžte s tím už do Prčic!“

Ale ona to není pravda. Tehdy existoval pochod Karlovy Vary–Praha, měřil 130 kilometrů, putovalo se dokonce v noci. A první do cíle došel právě Stanislav Rataj. Se svými kamarády pak vymyslel, že se bude chodit do Prčice. On odtud pocházel, dnes je čestným občanem Prčice. Prvního ročníku se zúčastnilo 479 lidí.

Toto i mnohé jiné dočte se zájemce na nejrůznějších webových stránkách. Shrnu hlavní fakta: letos v květnu mířili pochodníci – to krásné slovo vzniklo právě díky dálkovým pochodům – do dvojměstí Sedlec-Prčice (ta Prčice, prosím, paní Dvořáková, ta Prčice) jedenadvaceti různými trasami již po jednapadesáté. Celkem jich bylo od premiérového ročníku osm set tisíc, nejvíc v roce 1981, a to 35 732. Ale to poslední číslo není příliš k chlubení. Každý lokýtek radosti v době tuhé normalizace se hodil, proto nás tam šlapalo tolik. I předseda vlády Štrougal, ale tomu to prý měli soudruzi za zlé, že se bude říkat „vláda jde do Prčic“.

Karlovi na počest – i básníkovi

Letos je ročník věnován Karlovi Kullemu k nedožitým osmdesátinám. Nejdelší trasa dlouhá 70 kilometrů se startem u stanice metra C Háje nese jeho jméno již tradičně. Karel byl, bohužel už jenom vzpomínáme, člověk moudrý, vzdělaný, nápaditý, pracovitý a vtipný. Chlap do nepohody, dobrý parťák, kamarád. Od něj vím, že spolu s přáteli hledal náhradu za tehdy populární stokilometrové pochody. Byla to nádhera, samozřejmě se šlapáním i v noci, dobrodružství, romantika – ale ne pro každého. Romantik Kulle vymyslel, třeba nebyl sám, pochod dlouhý sto tisíc loktů českých. Potom stačilo maličko počítat, zapíchnout na mapě kružítko do Prahy, opsat kružnici – a od té doby jsou Prčice slavné.

Karel byl pravověrný turista. Chtěl, aby cesta byla cílem, aby pochod nespočíval pouze v počtu kilometrů, ale v zážitcích z kontaktu s přírodou a historií. Proto i letos organizátoři apelovali na účastníky, aby nesahali na mláďata ukrytá v trávě před predátory. Kolouchy, mladé zajíce a další mláďata, jichž se neznalí turisté dotknou, už matka zpět nepřijme. Bylo to jedno z prvních naučení, jehož se naší turistické zbraslavské partě při premiérovém startu na Prčicích dostalo. Nikoliv od pořadatelů, ale od druhů v pochodnickém houfu. Na této pouti se totiž nikdo neuráží, všichni jsou přátelé – a mluví. To je snad nejvýraznější znak pochodu Praha–Prčice, lidé se zdraví, sdílejí společné lahváče i řízky. Ani pro děti není těch třiadvacet kilometrů z Votic žádná velká štrapáce, jen s podmínkou, že rodičové neodmítají odpovídat na dotazy, co to je za strom, líbí se ti ten dům, odkud teče ten potok… Rodiče jsou večer trochu umluvení, ale často překvapení z důkladného poznání svých ratolestí, na něž v domácím shonu příliš času žel nenacházejí.

A dědové a babičky? Obdivoval jsem před časem v cíli jednoho osmdesátníka s botičkou, coby trofejí za zdolání trasy, aniž bych tušil, co osmdesátka obnáší. (Už to vím.) Zaštítil se básníkem Petrem Bezručem a odkázal mě do příslušné literatury. Vskutku, autor Slezských písní v dopise autorům knihy o turistice 18. 3. 1948 napsal: „Turistiku jsem pěstoval do osmdesátky. Teraz, žel, přestávám, omezuje se jako starý netopýr na procházky kolem chalupy. Pravá nožka vypovídá, bude to rheuma. Chodíval jsem denně i deset hodin, jsem botanik-amateur a zajímám se o motýle (i broučky). Tak ty záliby zpestřovaly turistiku. Žel jsem nedozíravý, co ušlo krásy! Nemíval jsem nervy v pořádku, voda a turistika léčily. Celý den jsem nic nepožíval a nepil – až na konci výplazu – jezdíval jsem na jižní Moravu z Brna – jsem pokřepčil unavenou dušinku třemi litry vína a stál při tom rovně. Šuhaj, co?“ Od těch časů, co jsem to zvěděl, jsou pro mě Prčice memoriálem Petra Bezruče a Karla Kulleho.

Vzhůru na Hrádek – po čtyřech

Nechci zneužít velkého slova, ale vyznávám se, že přicházím-li ku startu závodu zvaného Velká kunratická ulicí Krále Václava IV. v Praze 4, mám neodbytný pocit, že vstupuji do katedrály. Domky a vilky po pravé straně končí, vlevo nabývá vrchu zeleň a náhle je poutník, stále klesaje dolů, sevřen korunami stromů v mohutné síni přírody – a lidí. Mnoha lidí, bezpočtu lidí. Ještě u rybníka zvaného Mlejňák zahnout doleva jsme u staruu i cíle Velké kunratické. Závod, založen v roce 1934 jako klubový přebor Vysokoškolského sportu Praha, je vypsán pro mnoho kategorií, dětským počínaje. Trať hlavní, pro muže i ženy měří 3100 metrů. Že troufalec by takovou štreku uběhl s prstem v nose? Nechť to zkusí. Odvážlivce čekají tři přeběhy Kunratického potoka a tři stoupání, na Hrádek – 60 metrů cesty má převýšení 45 metrů. Zkusme si to namalovat, potom představit – a chtělo by se vám to zdolat?

Odpírám si právo popisovat radostné útrapy běžců, nezkusiv si klusat s nimi, s potěšením dám slovo Evženu Rošickému. Atlet, novinář, bonviván, skvělý kluk, jehož život ukončila kulka nacistické popravčí čety v pražských Kobylisích 25. 6. 1942. Bylo mu 28 let. V roce 1937 v článku do Haló novin nazval Velkou kunratickou nejtěžším během v republice a vršil jeden argument za druhým: „Panuje všeobecné domnění, že závod se jenom běhá. Nuže Velká kunratická je běh, kde více než třetinu trati běžíte po čtyřech. Vypadá to snad divně, ale je to jediná technika, kterou možno zdolat kopec, jenž má sklon 60 stupňů. Vrchol této stěny je pro diváky to nejvděčnější místo. Pohled na řetěz postav s vytřeštěnýma očima a vyplazeným jazykem, škrábajících se po čtyřech v posledním vypětí sil, vyvrcholuje, když běžec se konečně dostane nahoru. Tam totiž zjistí, že nohy se proměnily ve dva nemotorné předměty, které v kolenou vůbec nejsou ohebné, naprosto neschopné nést tělo. Několik kroků stačí k přechodu na hřeben, a tam se otevírá propast, stráň téže výšky a sklonu, jako se po ní lezlo nahoru; a to je trať, kudy se běží dolů. Přes kameny, pařezy, štěrkem, který sjíždí v celých lavinách, mechem a trávou přímo dolů. V neděli na letošním čtvrtém ročníku startoval také sprinter Jahoda. Měl jedno z posledních čísel; seběhl s trati do lesa, zpátky už netrefil, a tak běhal půl hodiny po Kunratickém lese, naháněje svým pestrým a skrovným úborem strach všem výletníkům. Když už se pomýšlelo vyslat pro něho záchrannou výpravu, přiběhl zrovna z opačné strany.“

Zcela určitě lepší než přemýšlet, proč to tedy ti sebevrazi podnikají, je přijít se podívat, možná nikoliv rovnou následovat. A nedivte se, že na trati spatříte řadu nečekaných osobností, například proslulého kardiochirurga prof. Jana Pirka. „Každá Kunratická je velký zážitek, hlavně když člověk doběhne zdravý a říká si, že se příští rok připraví lépe, aby si udržel čas nebo se ještě zlepšil. Vždycky do toho ale něco přijde, takže se nezlepší,“ vysvětloval loni po doběhu pan profesor. Nebo: „Loni jsem byl lepší o dvě minuty, když jsem doběhl, tak na mě volali, že mám o minutu lepší čas než rok předtím, to jsem měl 25 minut a něco. No a dneska sedmadvacet. Je to pomalý, ale co se dá dělat. Každý rok je znát,“ říkal těsně po doběhu naoko zklamaný jednaosmdesátiletý Karel Šerpán.

Letošní závod, bude to již 85. ročník, začíná prvním startem 11. listopadu v 9 hodin.

Pointa, v úvodu slíbená. Rozpovídal se jednou pan doktor Wolf na téma dokonalého člověka. „Až hravě spočítá trojčlenku, zahraje na klavír jednouchou sonátu a napíše pár veršíků, k tomu uběhne kilometr a nepadne, to bude pro mě chlap – a proč ne, i ženská!“ Potkal jsem takové, dodávám. V Dřevěnici, v Kunraticích i v Prčici. Neveršovali, nepočítali, na piáno nehráli, ale silně podezřelí mi byli.

Dočetli jste až sem? Zastavte se na chvíli a zvažte, zda-li můžete podpořit Vital i vy.
Časopis, který čte stále více čtenářů, vychází především díky podpoře dárců. Pomoci je tak jednoduché – zašlete nám dárcovskou SMS na číslo 87 777 ve tvaru:

DMS ELPIDA 30  DMS ELPIDA 60  DMS ELPIDA 90

Přispějete tak částkou 30, 60, nebo 90 Kč.
Pokud čtete Vital pravidelně a můžete nás podpořit každý měsíc, zašlete zprávu ve tvaru:

DMS TRV ELPIDA 30  DMS TRV ELPIDA 60  DMS TRV ELPIDA 90

Více na darcovskasms.cz. Časopis si můžete také předplatit pro sebe, nebo jako dárek pro své blízké. Děkujeme vám!