Vital | Rozhovory Společnost Zdraví Inspirace Styl | Archiv | ↑↑
Foto © Wikimedia Commons

Soňa Červená – Miluji Vltavu

Zpěvem a hereckým projevem uchvacovala diváky i kritiky po celém světě. V roce 1962 odešla do emigrace a na jevišti českého Národního divadla tak poprvé stanula o dlouhých čtyřicet let později. Zakázala si stýskání, nesnáší špatnou náladu a je, jak sama říká, typický „těšič“ – těší se na všechno, co ji čeká.

Před nedávnem jste se vrátila z New Yorku, kde jste byla již poněkolikáté na workshopu režiséra Roberta Wilsona. Jaké to bylo letos?

Chystali jsme tam nový projekt, který bude mít premiéru v listopadu 2010, ale zatím o tom nemůžu moc mluvit, protože ještě nemáme smlouvy a já jsem hrozně pověrčivá. Robert Wilson pořádá každé léto až deset workshopů k projektům, které bude v nejbližší době inscenovat. Letos to byl například projekt Stín čerpající z Andersenových pohádek nebo Monteverdiho Ullisé, kterou představí v milánské La Scale.

S Robertem Wilsonem se znáte dlouho, byl to právě on, kdo vám v roce 2002 připravil vůbec první příležitost vystoupit v Národním divadle v Praze …

Známe se dvacet let. V roce 2002 mě postavil na jeviště Národního divadla v Janáčkově opeře Osud. Hrála jsem právě Osud, postavu, kterou do díla vložil sám Wilson, protože v původním Janáčkovi není. Bylo to pro mě vyplnění životního snu. Odešla jsem odsud z politických důvodů a také proto, že jsem nesměla být angažovaná do Národního divadla. Po čtyřiceti letech jsem na tom jevišti stála.

Já jsem těšič. Těším se na všechno. Nesnáším lidi se špatnou náladou, kteří si pořád na něco stěžují. Pozitivní myšlení mě drží ve formě.

Když tady vidím obraz vašeho tatínka, dr. Jiřího Červeného, vzpomněl jsem si na Písničku z mládí, kterou složil a slova k ní napsal Eduard Bass. Je o stáří a rezignaci a vy jste ji jako malá zpívala před otcovými přáteli. Jak jste její text vnímala tenkrát a jak jej vnímáte dnes?

Jako holka jsem samozřejmě nevěděla, co tím ti dva páni, kteří písničku složili, když jim bylo třicet, myslí. Je o stárnutí, o tom, že nejsem, nejsem už mlád. Tehdy byla taková móda sentimentality, rozloučení s nejmladším mládím. Líbila se mi melodie i slova, aniž jsem věděla proč. Když mi bylo šest, zpívala jsem ji před večeří a všichni otcovi přátelé se začali smát. Rozplakala jsem se. Otakar Mařák, který tam byl přítomen, mě utěšoval: Soničko, největší umění je rozesmát lidi, tak už neplakala. To je úžasná filozofie, kdo dneska umí rozesmát lidi?

A jak tedy tu písničku vnímáte dnes?

Tak jak je, že nejsem, nejsem už mlád. Ale miluju ji a zpívám ji spíš s ironií a pocitem spravedlnosti, protože stáří je spravedlivé.

Další písnička, tentokrát od Voskovce a Wericha, se jmenuje Jak pak je dnes u nás doma? Ptala jste se na to v emigraci často?

Ne, já jsem si zakázala stýskání, vzpomínání. Ta země, kde byla taková nesvoboda a teror, již nebyla mým domovem. Písničku jsem samozřejmě nezapomněla, ale nevzpomínala jsem na ni ani s láskou, ani se smutkem. Na nic jsem nevzpomínala, nechtěla jsem. Můj otec říkal, že mám dar zapomnění …

Hodně lidí v seniorském věku si stěžuje na samotu, vy jste z ní naopak celý život čerpala sílu. Jak jste k tomu dospěla?

Nerada mluvím s lidmi, kteří nejsou na mojí vlně a ráda mlčím s těmi, kteří na ní jsou. Jsem nesdílná – snad už od narození či od výchovy – a otázky mě mučí. Vím ale, že to musí být a ráda na ně odpovím. Jak se lidi naučí být ukecaní? To mi řekněte! Tedy ne, že vy byste byl ukecaný, ale víte to? Jak se to naučí dítě? Nemám děti, nevím, jak bych je vychovávala, aby byly mlčenlivé.

To by asi bylo obtížné. Možná záleží na mentalitě člověka, introvert s bohatým vnitřním životem nemá zapotřebí tolik mluvit …

Čapek říkal: Kdyby lidi říkali jenom to, co vědí, tak by bylo krásné ticho na světě!

Vždy jste se snažila o čistotu jazyka, kritika vás chválila za vynikající výraz a dikci. Jak jste si dokonalou češtinu udržovala v cizině?

Neměla jsem si s kým povídat, ale vždycky jsem říkala, že když už jsem si nechala vzít majetek, domov a přátele, jazyk si vzít nenechám. Mluvené slovo je něco úplně jiného než zpívané. Jako každý podzim i letos chystáme mezinárodní festival melodramů, vybrala jsem si krásné texty od Pavla Eisnera, které pro mě zhudebnil Ivan Markovič. Třicet let jsem byla operní zpěvačkou, teď jsem se pustila do melodramů a úžasně mě to baví.

Vadí mi, že lidi vůbec neposlouchají, co se hraje. Při poslechu hudby sedím a poslouchám, u vaření si ji rozhodně nepustím.

Zpívala jste nejenom česky, ale také německy, anglicky, italsky, francouzsky. Je čeština nejzpěvnější nebo záleží na autorovi a díle?

Pro Čechy je velmi zpěvná, protože nám ten zobák takto narostl. Ale když se mají učit Janáčka cizinci, je to pro ně oříšek. Mnohokrát jsem jim pomáhala s výslovností, když se Janáček uváděl v zahraničí česky, což je také trochu moje zásluha, protože jsem vždy tvrdila a prosazovala, že Janáček a čeština jsou neoddělitelné. Zpěvák pochopí češtinu spíše intonačně, kde je to č, ř, a š – to je věc inteligence, intonace a píle.

Sama jste role vždy zevrubně studovala, abyste pochopila samotného autora. Jak je toto souznění pro zpěváka důležité?

Je zcela nezbytné. Janáčka jsem proto zpěvákům přeložila slovo od slova – do němčiny, angličtiny i francouzštiny. Měla jsem jednoho Štévu, myslím, že to bel Belgičan, kterého se ve třetím jednání ptají: A kdy vy budete mít veselí? A on říká: Zrovna za čtrnáct dní! Čtrnáct prostě nebyl stavu vyslovit. Byl úplně zoufalý. Říkala jsem mu: nemůžu vás takto pustit na jeviště, víte co? Zpívejte zrovna za patnáct dní, ona vám to Preissová odpustí. Tak strašně se urazil! Natočila jsem mu to tedy na pásek – čtrnáct, č-t-r-n-á-c-t – a on to příští den zvládl.

Studium rolí popisujete i ve své vzpomínkové knize Stýskání zakázáno. Přišlo mi, že jste na sebe velmi přísná…

Vždycky jsem na sebe byla přísná, což pramení už z toho, že jsem narozená v panně. Navíc jsem měla velmi dominantní matku, která mě nutila k pořádku a já bych to dnes ani jinak nedovedla. Všude přijdu předčasně, což je hrozné, ale mám prostě hrůzu z toho, že přijdu pozdě. Samozřejmě jsem proti matce v mládí rebelovala, ale když jsem se postavila na vlastní nohy, pochopila jsem ji.

Role jste se učila nazpaměť, aby jste si samotné vystoupení mohla užít. Neměla jste z toho trému?

Neužila bych si něco, co bych četla z not nebo z knížky, to by si přeci ti diváci mohli přečíst doma. Když tomu zpěvák věnuje deset hodin, já tomu věnuju sto. Potom nemůžu mít trému, že by mě něco nenapadlo. Pak si to užívám.

To je celý život učení…

Ano, ale já to miluju. Dětí jsem se zřekla, soukromého života jsem se zřekla… jenom proto, že tohle mě zcela naplnilo.

Vaší nejzamilovanější rolí byla Bizetova Carmen. Stejně jako mnoho dalších děl byla doceněna až po autorově smrti. Čím to je?

Možná tím, že dílo bylo o kus dál, než posluchači té doby. Nejlepším příklad toho je Gustav Mahler, který pomalu rozkvétá v největší hudební osobnost. Tady se hraje dost málo, ve světě už mnohem víc. Byl to génius, ale jeho současníci ho nepochopili. Brněnská filharmonie připravuje cyklus Mahlerových symfonií. Mám tam asi 20 minut o Mahlerovi vyprávět – nejdřív jsem se zděsila, nejsem přeci muzikolog, ale pak jsem si řekla, že udělám něco z literatury o Mahlerovi. Oni mi řekli, že si mám vybrat, že pro mě třeba něco nechají napsat: Tak bych prosila Milan Kundera: O Mahlerovi, řekla jsem. Zasmáli jsme se a už vážně jsem navrhla, že by se mi k tomu líbil Thomas Mann, protože má mahlerovskou duši. Pak jsem ale našla Foersterovu knížku Poutník v cizině a jelikož Foerster bude mít příští rok jubileum, bylo by to úžasné propojení. Budou to celkem čtyři večery, čeká mě zase učení mučení, ale těším se na to, protože Mahler je úžasný.

Vy jste se vždycky těšila na práci, která je před vámi …

Já jsem těšič. Těším se na všechno. Nesnáším lidi se špatnou náladou, kteří si pořád na něco stěžují. Pozitivní myšlení mě drží ve formě.

To zřejmě nečtete noviny a nedíváte se na televizi …

Ne, tam jsou jen katastrofy. Čtu Hudební rozhledy, Harmonii a všechny kulturní přílohy, ale zprávy ne.

Vadí vám hudba jako kulisa, třeba v obchodě?

Když přijdu k holiči, vždycky říkám: Maruško, vypněte prosím to rádio. Vadí mi to, protože lidi vůbec neposlouchají, co se hraje. Při poslechu hudby sedím a poslouchám, u vaření si ji rozhodně nepustím. Hluk mi nevadí, jsem člověk velkoměsta, potřebuji ho, nemohla bych žít na vesnici. Celá desetiletí jsem žila ve velkoměstech.

Nikde jste se však neusadila natrvalo, i dnes cestujete mezi Českem a Německem …

Usadit se někde navždy je emigrace, protože tím odmítáte všechno ostatní kolem vás.

Soňa Červená
Narozena 1925 v Praze, je mezinárodně uznáváná česká mezzosopranistka. Studovala klasický zpěv u profesora Roberta Rosnera a herectví u profesorky Lydie Wegenerové. V letech 1948-51 vystupovala v Divadle V+W a Hudebním divadle v Karlíně, od roku 1951 následovalo angažmá v Janáčkově opeře v Brně. V roce 1958 nastoupila do Státní opery v Berlíně. V roce 1962 emigrovala do západního Německa, kde byla na dva roky angažována západoberlínskou Německou operou, od roku 1964 účinkovala v Městské opeře ve Frankfurtu nad Mohanem. Pohostinsky vystupovala v Mnichově, Vídni, Londýně, Miláně, San Francisku, Los Angeles či Paříži. Spolupracovala s režiséry Robertem Wilsonem, Walterem Felsensteinem či Wielandem Wagnerem, dirigenty Karlem Ančerlem, Václavem Neumannem, Rafaelem Kubelíkem, Herbertem von Karajanem či Sirem Charlesem Mackerrasem. Během své pěvecké kariéry účinkovala ve více než  čtyřech tisících představení, nejslavnější rolí byla Carmen. Jejím otcem je JUDr. Jiří  Červený, zakladatel kabaretu Červená sedma. Žije střídavě v Praze a v Německu, hraje divadlo, překládá, vydala vzpomínkové knihy Stýskání zakázáno a Můj Václav. V současné době ji můžete vidět v komorní opeře Zítra se bude… v divadle Kolovrat, na Festivalu melodramatu či v Brněnské filharmonii.
Co pro vás znamená vlastenectví?

Kořeny. Narodila jsem se v Praze, miluju Vltavu, proto jsem se k ní také nastěhovala. Ale když přijedu do Hradce Králové, kde měl můj pradědeček Václav fabriku na hudební nástroje, cítím, že tam odtud pocházím. Když si o něm čtu, poznávám, že mě v myšlenkách provázel všude, kde jsem zpívala. Jezdil na výstavy nástrojů a stejně jako já desítky let po něm, i on byl ve Vídni, Miláně, Paříži. A já dnes vím, že tam byl se mnou.

Jak jste vnímala své češství v zahraničí?

Češi mají velmi dobrou pověst v mnoha odvětvích – skvělí kuchaři, výborní zpěváci, vědci. Byla jsem pyšná na to, že jsem Češka a nikdy jsem to nezapírala. V každé kritice také psali Češka z Prahy nebo Mezzosopranistka z Čech. Jediné, co jsem si odepřela, byly háčky a čárky, byla jsem Sona Cervena, nechtěla jsem jim to komplikovat.

V divadle Kolovrat hrajete v komorní opeře Zítra se bude… Miladu Horákovou. Chodí na představení mladí lidé?

To je právě na tom úžasné! Měli jsme z počátku strach, kdo na představení přijde a zda vůbec toto téma diváci přijmou. Národní divadlo nám to umožnilo. Bylo naplánováno šest představení, dnes jich máme za sebou padesát, hostovali jsme na festivalech u nás, na Slovensku, v září jsme byly v Helsinkách, čeká nás Budapešť… Pro mladé lidi je úžasné, že se takto poučí a že je to třeba i dojme

Jak dnes nahlížíte na stáří?

Když je člověk mladý, stačí úsměv na tváři a je to úžasné. Když jsme staří, měli bychom se snažit o úsměv z nitra, mít v sobě pohodu, vlídnost. Člověk by si měl uvědomit, že skuhráním a svislými koutky nikoho neudělá šťastným. Musíme dělat lidi šťastnými, i když jsme staří. Vždyť stáří je jediná spravedlnost na světě. Berme to tak.