Také jste se holil dvakrát denně, jak se vyprávělo o prvorepublikových vrchních, pane Patero?

Já jen občas, když byla nějaká sláva. Tahle praxe byla zavedena pouze v luxusních podnicích. A to Unionka nebyla. Spíš jsem měnil k večeru košile, protože pánové svými dýmkami a viržinky uměli kavárnu začoudit jak vykřičenou krčmu. Člověk brzy smrděl dýmem jak poslední vajgl.

Jakpak se člověk stane věhlasným vrchním? Vaše jméno vstoupilo přece do knih a z paměti lidí jen tak nevymizí!

Přeháníte! Svezl jsem se jen na hřbetech mnoha hostů, co v Unionce vyrostli ke slávě. To oni měli Bohem osvícené hlavy. Já leda hrbatou pleš. Oni tvořili, a přečasto rovnou před mýma očima, u kavárenského stolku, zatímco já jim na jejich cestě vzhůru všehovšudy trpělivě a zdvořile sloužil. Podstrkoval jsem jim tisk, nosil kafe nebo herinky, podával klobouky a připaloval, anebo sem tam půjčil nějakou tu korunu. Protože devět z deseti jich bylo věčně věků švorc.

Vraceli své dluhy?

Jak kdo. Hašek mi dodnes dluží za dvě flašky vína. Nějaké pohledávky mi zůstaly za Ladou a hlavně za kubistickými malíři. Ačkoli se český předválečný kubismus v Unionce zrodil, piccasovským obrazům takového Emila Filly nebo mladého Bohumila Kubišty se publikum posmívalo a zůstávaly neprodejné. Filla se později chlubil, že za pár šupů prodal už tři obrazy, zatím co Seurat, ten francouzský neoimpresionista, za celý život jen jeden. A Kubišta? Ten byl chudý jak kostelní myš, pořád měl na sobě jediné šaty a boty, v zimě chodil bez kabátu, protože ho neměl. Přitom udržoval oděv vždy bez poskvrnky, límeček čistý, ten chuďas vyhlížel jak pán. Celé dny nejedl, jen aby se mohl večer u mě posadit na kafe „s máčením“, čili s rohlíky nebo loupáky. Občas jsem mu útratu počítal jen zčásti. Takže asi chápete, proč jsem před odchodem ze služby všechny dlužní úpisy spálil. Víte, kdo mi dlužil nejvíc? Jeden mladík, jmenoval se Trzický,který za války utekl do Ameriky, ale nakonec se vrátil a přišel za mnou do podniku. Usedl a jakoby nic po pěti letech říká: „Co jsem dlužen?“ Já tedy taky: „Dělá to dvě stovky.“ A on vytáhl z prkenice 200 dolarů…

Když je nejhůř, kdo je blíže nežli Patera? Kdo nám počká, toť se ví, že tatík Patera! V rozpočtu svém vždycky my tu přiznáváme Paternitu, on je náš mecenáš, s jakým se nesetkáš. Dokazuje jedním slovem, co už každý ví, že i v sáčku mohérovém dobré srdce dlí.
Eduard Bass

Co u vás stálo kafe? Prý bylo nejlepší v Praze!

Káva a dva rohlíky nebo koláče přišly na 24 haléřů. A když si pánové dali chutný oběd nebo večeři U Brejšků, tedy pár kroků od Unionky ve Spálené ulici, vešli se do denní penze jedné jediné koruny, a to včetně piva plus tří čtyř haléřů tringeltu pro mě. On kolega Brejška měl kumštýře rád, a protože provozoval i kuchařskou školu, poctivou učňovskou svíčkovou nebo knedlo-vepřo-zélo si mohl účtovat 50–60 halířů. Jo, ještě k tomu kafi… Fáma byla jedna věc, pravda druhá. Dnes už to můžu přiznat – kávu jsme dělali mizernou. Jenom všichni hosté mlčeli, protože bych se šklebil a kysele bych doporučil: Vašnosto, jsou i jiné lokály! Do Unionky se totiž nechodilo konzumovat, i když pro leckteré později slavné muže bylo pět šest káv a tucet rohlíků častou celodenní stravou, nýbrž sem lidé přicházeli za přáteli, myšlenkami, debatami a srandou. Jo, z novu ke kafi… Nejhorší to bylo v druhé půlce první války. To nám dodávali piksly, v nichž byla divná tmavá hmota, o které se říkalo, že je to káva z pražených bezinek. A smělo se podávat jen jedno malé pivo denně. Protože kuřivo bylo na příděl, pikolíci ručně vyráběli cigarety ze směsky, o níž pánové rozhlašovali, že je to spadané listí ze Stromovky. Ale brali ten kompost všemi hrstmi.

Jak to vůbec v Unionce vypadalo? A jak jste se tam ocitl vy?

Začnu svou maličkostí… Jako kluk jsem chtěl být hodinářem. Po tátovi. On si to přál ještě víc. Jenže na hodinový strojek musíte mít ostříží oči. A jak vidíte, od malička jsem s nima měl, krajcfagot, potíže. (Opravdu, Paterovo pravé oko bylo vypoulené, druhé jakoby přivřené, a bělma měl do červena zapálená jak při zánětu spojivek.) S vrozenou vadou nepřipadalo hodinářství v úvahu. Takže jsem skončil na place. Vystřídal jsem pár podniků, mimo jiné Demínku a Rozvařilovy, a roku 1907 jsem se na čtvrt století ocitl v Unionce. Čili zažil jsem tu nejméně dvě generace kumštýřů. Na začátku kavárna svítila novotou, ale když jsem odcházel, už byla pěkně vypelichaná. Protože vznikla z bytů, bylo to malé bludiště, ve kterém byste se napoprvé nevyznal. Podnik měl dva vchody, hlavní vedl do lokálu se sedačkami polstrovanými rudým sametem. Ale tam chodila spíš ulice a buřinkoví měšťané s paničkami. Moji chlapci, tedy malíři, sochaři, literáti, herci i muzikanti museli vedlejším vchodem, pak chodbičkou kolem kuchyně a jejích výparů, jakož i kolem odéru často ucpaného záchodu, aby vyšlapali po rozvrzaných schodech do pokojíků v prvním patře. V této tzv. třetí třídě se rozsazovali u stolků s mramorovými deskami nebo na kanapíčkách se zeleným plyšem. Zdi byly časem umaštěné od jejich bujných kštic. A do nejzadnějších pokojíků si zvykly chodit spolky, například šachisté a esperantisté. Kdo chtěl na toaletu, musel dolů do kuchyně pro klíč. To bylo vždycky poznámek! A ještě větší nepohodlí vyvolával svým potrhlým koníčkem vlastník podniku pan Davídek. Pořídil si totiž staromódní gramofon se zakroucenou troubou a vždy úderem osmé hodiny večerní spustil na plné pecky nějaký parádemarš. Časem přidělil svá repertoárová čísla významným hostům, a ti se při prvních taktech pochodu i za cenu převržené židle museli pořadovým krokem dostavit k slavnostnímu potřesení ruky.

Je pravda, že Unionka byla i čtenářským rájem?

Měli jsme v horním patře příruční knihovnu, ale co hlavně, denně jsem ze svých peněz kupoval několik desítek novin a časopisů, domácích i cizojazyčných včetně francouzských lechtivostí. Pochopitelně jsem pak měl zájem, aby pánové četli, periodika nemačkali a neodnášeli. Občas jsem musel zakročit: „Vašnosta nečte, tak mu noviny vezmeme, nebo ho pošleme spinkat. Zvedl by pán své pozadí ze žurnálu? Zájemci se srocují, ale pán nedbá, a pozadí nečte…“

Co se vám na Unionce tak líbilo, že jste tam vydržel tolik let?

Starat se o spokojenost pražské bohémy bylo úžasně zábavné. Poslouchat jejich debaty, to byla moje univerzita. A ty vodopády šprýmů, srandiček, historek a anekdot – to se nedalo zažít nikde jinde než ve vyhlášených kavárenských doupatech, jako byly Slávie, Arco, Národní kavárna, Louvre, Kontík, Edison a mnohé další, jakož i v předních hospodských podnicích – U Ježíška, U Tomáše, U Fleků a tak. Těch lokálů bylo v Praze několik stovek. Pivovarů taky – aspoň šedesát. Jenže Unionka byla jen jedna. Má parta štamgastů taky.

Docházelo mezi hosty ke konfliktům?

Uměli se zhádat jak vzteklí psi a vzápětí se plácat zase po rameni či obejmout. Ještě víc uměli vyrábět naschvály a kanadské žertíky. Že je advent, vzpomněl jsem si na jeden předvánoční šprým, který vypadal jak detektivka. Začalo to tím, že jsem dal do koblih zapéct místo marmelády blahopřání: „Šťastný a veselý Nový rok přeje v úctě oddaný personál.“ Vedly se pak provokativní řeči, že to mělo být aspoň na jedlém papíře, že se jim zvedá žaludek a tak. Chvíli byl klid, načež je vidím, jak houfně opouštějí lokál. Kampak, pánové, stalo se něco? Není na čem sedět!, vztekle odsekl někdo. Vyběhnu nahoru, a opravdu, u stolů není jediná židle. Nepochopitelná záhada! Povolal jsem všechny pikolíky, prošmejdili jsme celou Unionku, ale židle, aniž je přece kdo vynášel, nebyly k nalezení. Teprve asi po hodině přišel kolega z Café de Louvre odnaproti, a říká: „Co blbnete s těma židlema? To jsou všichni ožralí?“ Načež se ukázalo, že ta má cháska všechny židle skrze okna zastrkala za rám velké reklamní tabule visící nad Národní třídou.

Hezký fórek! Co jste pachatelům udělal?

Když se rozjařeni úspěchem vrátili, otevíral jsem jim šampaňské až do rána.

Vlastně jsme si dosud neřekli, kdo všechno do Unionky pravidelně chodil!?

To na mně takhle po paměti ani nechtějte. Byla to dobrá stovka vzdělanců dvou tří generací! Namátkou… Zpočátku ještě Arbes, Zeyer, Aleš, Marold, historici Tomek a Wirth, mnozí další ze spolku Tomášského pivovaru. Později se u nás usadili kumštýři z Mánesa, z tzv. Osmy, kubisté, architekti Gočár, Janák, Chochola, výtvarníci Filla, Špála, Kubišta, Švabinský, Bauch, Gutfreund, Štursa Kysela, mužové pera jako Bass, Šrámek, Langer, Dyk, Toman, Nezval, skladatel Křička, historici umění Matějček a Štech, mladí bratři Čapkové, také ale iniciátoři všech legrácek i zvěrstev Brunner a Hašek – bylo jich nepočítaně.

Kterépak z těch osobností jste měl nejradši?

To bych nechtěl vypočítávat, abych neublížil. Vždycky jsem ale, pravda, obdivoval třeba všestranného Eduarda Basse. Seděl v Lidovkách, jeden čas řídil kabaret Červenou sedmu, jeho prózy Klapzubovu jedenáctku či Lidi z maringotek jsme považovali za rozkošné. V Unionce překvapoval ohromnými znalostmi, zejména historie. Taky pohotovostí svých žertů. Nezapomenu, jak už si vychutnával tu naši kávu, přezdívanou pohrdlivě maglajs, když se přihnal jeho kamarád, malíř a karikaturista Vlastimil Brunner a ve snaze usednout na volné místo cloněné Bassem do něho bodře šťouchl se slovy: „Hni se, hnuse!“ A Bass promptně zareagoval: „Hnu se, hnise!“

Fakt pohotové!

Ti moji zlatí kluci byli vůbec plni humoru. Třeba Mistr Max Švabinský, tehdy už velmi žádaný portrétista, jednou vykládal, jaké mívá potíže se zákazníky. Obrátil se prý na něho nějaký těžký pracháč s písemnou prosbou: „Potřebuji svůj portrét 60 x 80, bylo by to ve fraku, pozadí bych chtěl mít fialové s obrazem pukétu na zdi. Jaké jsou vaše požadavky?“ Švabinský obratem odpověděl: „Vidím, že jste odborník. Budu vás portrétovat třeba zadarmo. Mám pouze jednu podmínku. Až mi budete sedět modelem, musíte mít v puse citrón.“

Nebo z jiného soudku… Divoch a srandista Alberto Vojtěch Frič, slavný cestovatel a kaktusář, nachystal na svého přítele Jaroslava Haška drsný kanadský žertík. Když byl taškář a pijan Hašek, schopný udělat až pětatřicet piv denně, na vojně v Českých Budějovicích, poslal mu Frič pečlivě zabalenou krabici, v níž bylo místo buchet či štrůdlu… jak bych to řekl,… jistě vás napadne, co asi bylo v tom balíku. Ale to se vtipálek přepočítal. Adresát znal své pappenheimské. Zásilka přišla Fričovi nevyplaceně obratem zpět s poznámkou: „Voják bojující za císaře pána nepřijímá žádných darů!“ A odesilatel musel porto zaplatit ze svého.

Koukám, že jste začal listovat svým hustě popsaným sešitem!

Jo, to jsem si kdysi zaznamenával různé špílce… Příhod s Haškem bych vám mohl vyprávět bezpočet. I on patřil ke stabilním členům literární bohémy, ale ne všichni ho snášeli, protože byl hrozně hlučný, a když začal v průběhu večera zpívat, bývalo to ohlušující a brutálně falešné. Jak býval věčně švorc, každou chvíli jsem ho musel založit. Občas přišel už v poledne, to byl většinou ještě střízlivý, a dal si k obědu kafe a rohlíky. Někdy těch rohlíků spořádal i dvanáct, že prý jsou pro něho snídaní, obědem i večeří. To pak vždycky požádal některého z hostů, aby vzal půlku pečiva na sebe, že by se jako Patera blbě tvářil. Mně to ale bylo beztak jasné… Po jídle si Hašek zpravidla zahrál kulečník nebo šachy, pokecal s hosty, přesně ve čtyři však si poručil inkoust, vytáhl z náprsní kapsy násadku s perem a čtyři čtvrtky papíru. Pokud měl nápad, začal velmi úhledným a spořádaným rukopisem, prakticky bez škrtů a zamyšlení psát. Přesně v půl šesté byl se svým krasopisem hotov a spěchal do některé z redakcí, aby si stihl na pokladně vybrat čtyři až deset korun zálohy, kterou pak v noci prohýřil. Když neměl žádný nápad, požádal společnost, aby mu nějaký přihrála. Já mu vícekrát radil, ať napíše o kafi a buchtách v Unionce, ale to on odmítal. Že by se prý k nám na maglajs nahrnula celá Praha. Kdosi mu třeba poradil, ať napíše povídku o krokodýlech. Sedl tedy a v časovém limitu půldruhé hodiny ji vyplodil. Pokud si opravdu nevěděl rady, začal listovat v našem Ottově naučném slovníku a vždycky tam nějaké téma vylovil.

Slyšel jsem, že byl dost egoistický a nevypočitatelný.

Ano i ne. O tom asi věděl nejvíc Josef Lada, jeho věrný kamarád z mokré čtvrti. Obdivoval na něm genialitu, pohotovost a bohémskou přátelskost. Pokud prý byl Hašek při penězích, klidně se o ně rozdělil s každým, i s posledním pobudou. Na druhé straně uměl být nečekaně sobecký, zejména když měl naváto. Náhle a bez varování Ladu či kohokoli jiného nechal plavat a ve vzájemném objetí zmizel s úplně cizím ožralou. Občas pak zpětně plakal, jaký je bídák. Nejstrašnější zkušenosti s ním měl redaktor Světa zvířat Láďa Hájek, který svého oblíbence doslova miloval. Tvrdil, že ta nebesy obdarovaná duše páchá své hanebnosti výhradně v opilství, jinak že je to dobrák od kosti. Hašek se Hájkovi odvděčil tím, že mu do jeho poučného časopisu psal šílenosti. Vymyslel třeba předpotopní blechu, kterou prý našel zalitou v jantaru, nebo stříbrošedé vlkodlaky, které dokonce nabízel k prodeji. Kádr abonentů Světa zvířat, milujících své mazlíčky, přivedl Hašek svými skopičinami a pohádkami takřka ke vzpouře a jméno periodika zničil. Láďa Hájek ho přesto miloval dál.

Na koho ještě vzpomínáte víc než na jiné?

Mladých bratrů Čapků, našich častých hostů, jsem si velmi vážil a měl je v obzvláštní úctě. Občas jsem je vícekrát pozoroval, jak korzují po Národní třídě. Byli vždy vyfešákovaní, stejné klobouky, stejné šály, stejné hole. Po procházce, či po skončení práce v Lidovkách dorazili k nám. Karel, jak pořád spekuloval nad svými sloupky a fejetony do Lidovek, býval často zamlklý a roztržitý. Sám se třeba jednou pochlubil typickou historkou, která pak vstoupila do análů Unionky. Nastoupil prý do tramvaje, sedl si a přemýšlel. Ze zadumání ho vyrušil průvodčí: „Lístek, prosím!“ Čapek sáhl do kapsy pro legitimaci. Jenomže nemyslící ruka automaticky vytáhla kapesní hodinky. Čapek je zdvihl průvodčímu před oči. A ten, patrně stejně roztržitý, pohlédl na ciferník, ujistil se, že jedou na čas a – mlčky zasalutoval.

(Pan Patera zalistoval v sešitě…)

A propos, teď mi bleskla hlavou ještě jedna tramvajová historka. Jejím hlavním hrdinou byl karikaturista František Bidlo, kreslíř právě tak vynikající jako proslulý flamendr a žertéř. Pánové v Unionce tvrdili, že Bidlova scénka pak měla řadu úspěšných repríz. Premiéra vyhlížela takhle… Na stanici tramvaje nastoupil do vozu z jedné strany Bidlo, z druhé kamarád. Uprostřed vozu se sešli. Předstírali, že se neznají. Po chvíli počal Bidlo na přítele řvát: „Vy hulváte, co mi svejma haxnama šlapete po lakýrkách?“ Přítel na to: „Kdo na vás šlápl, vy jeden tajtrlíku, vy neandrtálče?“ A spílali si čím dál šťavnatěji tak dlouho, dokud se nezačali hádat i ostatní pasažéři. Načež vystoupili a v kamarádském objetí radostně zamávali rozčileným pasažérům… Bidlo byl na podobné komedie kabrňák. Povím vám, jestli chcete, ještě jednu historku z dob, kdy na pražském Tylově náměstí stával zelinářský trh a Bidlo tam žebral. Františkovi, nikdy neoplývajícímu statky pozemskými, po probdělé noci notně kručelo v žaludku, a kamarádovi, tuším, že Ladovi, právě tak. Kapsy obou však byly prázdné. „Něco musíme sehnat!“ rozhodl Bidlo. Sundal čepici, nohy i tělo zkroutil do mrzácké pózy a vyčkával u vstupu do pasáže zelinářských stánků. Nakonec v čepici zacinkalo pár desetníků. „Už mám!“ oznámil Bidlo vítězoslavně. Zatáhl Ladu k prvnímu z kiosků a velkopansky poručil: „Prosil bych patnáct deka hrušek!“

Jaký byl Nezval? Prý své verše rovnou recitoval z hlavy.

Patřil mezi vyvolence, jimž jsem odpouštěl, že bývají Unionce často nevěrní a navštěvují i jiné podniky – v jeho případě Slávii, klub německé literární smetánky Arco u Masarykova nádraží, či hnízdo členů Devětsilu Národní kavárnu. V jiných případech, když jsem ve dnech pracovního volna ze špionážních důvodů obcházel ostatní kavárny v centru, jsem nad přistiženým nevěrníkem ledovým hlasem vynesl rozsudek: „U mne jste, pane, mrtvej muž!“ To se ví, pak se vraceli s prosíkem a víc utráceli. Zatímco já si dával záležet, abych roztával a odpouštěl postupně, třeba čtrnáct dní. Na Nezvala jsem však měl mírnější metr, protože jeho hlava a jeho verše patřily prostě všem. Ostatně, on prakticky celé svoje dílo, co vím, napsal u kavárenských stolků. Sedl a verše se z něho řinuly na papír jak z rohu hojnosti. Jak z Antonína Dvořáka hudba. Nepřemýšlel, jen rychle zapisoval šepot múzy. Měl ovšem jak na potvoru naprosto nečitelný rukopis. Což bylo o to horší, že rád vedl rozsáhlou korespondenci. Svými klikyháky přiváděl přátele k zoufalství. Nebyli s to jeho listy dešifrovat. Pamatuji, jak se smíchem líčil, co mu v odpovědi na dopis napsal kterýsi adresát: „Vítězslave, děkuji ti za psaní, ale prosím tě, až mi budeš psát příště, napiš mi na stroji a sděl mi taky obsah svého předešlého dopisu!“

(Pan Patera opět zalistoval ve svém sešitě.)

Opakem múzické sopky Nezvalovy byl prostý, jakoby zpomalený, tichý a přemýšlivý filozof, dobrák každým coulem, úžasný malíř Jan Zrzavý. Nechodíval pravidelně, avšak když se objevil, hned na něho někdo potměšile vytáhl nějakou neuvěřitelnou historku, kterou vždy Zrzavý poslouchal s dětinskou důvěřivostí. Jeho kolega v profesi Otakar Mrkvička mu jednou nadneseně líčil, co všechno našli archeologové v Tutanchamonově hrobce. Pravil také: „Představ si, Jene, že v tom hrobě po několika tisíciletích ještě hořelo světlo!“ „Jak to?“ kroutil hlavou Zrzavý. „To přece není možné!“ „Jakpak ne! Nebylo to totiž obyčejné světlo, ale věčné světlo!“ „Ach tak! To je jiná!“ ulevilo se Zrzavému.

Kavárna Union
Portál kdysi slavné pražské kavárny Union, zbořené společně s celým tzv. Braunerovým domem r. 1949. Legendární hnízdo pražské umělecké bohémy stávalo na rušné křižovatce Na Perštýně, tam, kde se dnes křižmo proti obchodnímu domu My vypíná skleněný palác, který si svého času postavilo nakladatelství Albatros, aby jej posléze prodalo České spořitelně. Zmizelý klasicistní dům kdysi vlastnil JUDr. František Brauner, blízký spolupracovník Palackého, s nímž v r. 1848 formuloval první český politický program. Nějaký čas tu u slovutného poslance říšského sněmu Braunera jako schovanka žila i „dcera národa“, osiřelá Zdeňka Havlíčková, poté, co její otec, novinář Karel Havlíček Borovský, předčasně zemřel. Mládí tu prožila i malířka Zdena Braunerová, nejznámější z početných potomků rodiny. Zaznamenejme i kuriózní historickou drobnost: v bytě rodiny ve 2. patře byly r. 1866, po bitvě s Prusy u Hradce Králové, nějaký čas v balíku tajně uschovány české korunovační klenoty, než je doktor Brauner převezl do Vídně. Už v 2. polovině 19. století se starobylý dům stal jedním ze tří čtyř pražských společenských salonů, kde se scházeli umělci jako Neruda, Arbes, Zeyer, Chittussi, Mrštík a mnozí další. A na sklonku 19. století vznikl z asi deseti původně obytných místností o patro níž labyrint exkluzivní kavárny, jejíž proslulost díky několika skupinám slavných štamgastů přetrvává dodnes – zrodila se nesmrtelná Unionka, jejíž jedinečnou atmosféru vytvářel legendární vrchní František Patera.

Ten sešit je plný takových vzpomínek? Měl byste to vydat, pane Patero!

Mám ještě další zápisníky. Ale chybí mi básnické střevo mých bývalých přátel. Nedal bych to do kupy… Takže na rozloučenou ještě jednu vzpomínku, a to na spisovatele a všestranného vzdělance Jaromíra Johna. On se ve skutečnosti jmenoval Bohumil Markalous, John byl pseudonym a křestní jméno Jaromír si vypůjčil od svého bratra, který padl ve válce. I Johna povolal erár do první světové, válčil na srbské frontě, kde se nakazil úplavicí a dokonce nadlouho ochrnul na obě nohy. Johnovy válečné vzpomínky, známé Večery na slamníku, se staly ozdobou jeho rozsáhlého literárního díla. On byl nesmírně vzdělaný, a to v řadě oborů. Absolvoval přírodovědeckou fakultu, rozuměl umění, folkloru a kdečemu dalšímu. V Unionce se objevoval sice jen občas, protože do Prahy spíš zajížděl – pracoval v brněnských Lidovkách, učil na středních školách v Kolíně, Hradci, pak léta na vysoké škole v Olomouci. Byl to úžasně přívětivý člověk, elegán, ale měl profesorskou nemoc: byl zapomětlivý a hlavně roztržitý. Často pil cizí kafe nebo mi omylem šlohnul noviny. Přátelé si ho rádi dobírali typickými kantorskými historkami, které občas sám dával k dobru. Jedna charakteristická: Když pan profesor John zapisoval do třídní knihy, vždycky se prý zeptal žáků, kolikátého je. A někdo ze třídy rád poradil: „Třicátého druhého listopadu.“ John to bezelstně zapsal. Druhý den zvláštní datování pokračovalo. A kolegové ze sborovny profesora Johna-Markalouse s ťukáním na čelo zarazili až u data 37. listopadu. Byl by bez povšimnutí pokračoval až do Nového roku.

Děkuju, pane Patero! Bylo to s vámi báječné.

Vždyť je advent, čas vzpomínání na blízké! Tak hodně zdraví všem lidem dobré vůle!