Pro riskantní přechod hranice se rozhodl také Sylvin přítel Bohuš Šimsa, se kterým se poznala půl roku před tím, o Velikonocích 1949 na skautské brigádě. Bohuš, skautským jménem Joviš, doprovázel Sylvu, skautským jménem Švestka, na klavír při recitaci Thákurovy básně.

„S Tebou se ničeho nebojím, s Tebou je mi krásně za všech okolností,“ napsala později Švestka Jovišovi v jednom z mnoha dopisů, které putovaly mezi Plzní, kde bydlel Joviš, a Prahou, kde Švestka žila a docházela do skautského oddílu Kruh. Když jí rodiče na konci léta oznámili, že musejí odejít do ciziny, byla to pro ni rána. Znamenalo to opustit Joviše a přátele ze Skautu, nad kterým se také už stahovala mračna.

Sylva Šimsová (Švestka) a Karel Janovický (Joviš) v uprchlickém táboře Valka den před svatbou. Zdroj: Paměť národa

Pokud by zůstali, čekalo jejího otce Karla Maiwalda zatčení. Jako prominentní sociální demokrat a předseda Státního úřadu plánovacího, který odmítl vstoupit do KSČ, se dostal na seznam osob k likvidaci. Díky varování svého asistenta Stanislava Koutníka začal zařizovat ilegální přechod hranice s celou rodinou i s Jovišem.

„Můj otec šel k jeho rodičům a vysvětlil jim, že ho vezme s sebou a zaručí mu studium na Západě, protože je nadaný muzikant, ať se vezmeme, nebo ne,“ vyprávěla Sylva Šimsová pro Paměť národa. Jovišův tatínek Bohuslav Šimsa souhlasil. Pro svého jediného syna neviděl v komunistickém Československu budoucnost. Sám přišel o práci zpěváka v plzeňské opeře, protože provozoval se svou ženou krejčovský salon. Podnik museli Šimsovi odevzdat a Bohuslav Šimsa se živil jako účetní v národním podniku Restaurace a Jídelny (RaJ).

„Doma jsme spálili dokumenty, rozdali oblíbené knihy a sbalili malý kufřík na cestu,“ popsala Švestka přípravy. Každý si mohl vzít jen jednu knihu – Švestka si vzala výbor Březinových básní, její maminka Jaroslava výběr z díla filosofa Epiktéta a tatínek skripta svých přednášek. Kromě práce politika a šéfa plánovacího úřadu totiž také učil na Vysoké škole politické a sociální.

Švestka se svou maminkou Jarkou po přechodu hranice. Zdroj archiv Sylvy Šimsové. Zdroj: Paměť národa

Jejich převaděč rozhodl, že hranice přejdou ve dvou skupinách – jako první půjdou Joviš se Stanislavem Koutníkem, poté Švestka s rodiči. Pěšky museli překonat asi osmnáctikilometrové pásmo mezi Tachovem a hranicí se Západním Německem, ve kterém byl zakázaný volný pohyb. Mohli do něj vstoupit jen lidé s propustkou, kteří v něm žili nebo pracovali.

„Šli jsme 12 hodin lesem mimo cesty. V sedm hodin večer jsme vyšli a v sedm ráno dorazili do Německa,“ vyprávěla Švestka, která si zapsala do deníku své první pocity: „Když jsme přešli hranici, předpokládali jsme, že lidi, kteří jsou uprchlíky, bude Západ vítat. My jsme si neuvědomovali, že od roku 1945 už byl trochu unaven, a když přišla naše vlna, tak už to byl příliš velký šok a nebylo to tak dobře zorganizováno.“

Trvalo několik týdnů, než se mohla sejít s Jovišem. Maiwaldovi putovali do uprchlického tábora pod německou správou, zatímco Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v táboře pod správou Mezinárodní organizace pro uprchlíky (IRO –International Refugee Organization), která ukončila činnost 15. října 1949, tři dny před příchodem Švestky s rodiči.

„Poslali nás do Chamu, kde byli uprchlíci, kteří neprošli politickou prověrkou. Mysleli si, že jsme komunisté.“ Joviš se Stanislavem Koutníkem byli v tranzitním táboře zřízeném v bývalých kasárnách Luitpold Kaserne v totálně zničeném Mnichově, kam za ním Švestka přijela.

Po šťastném shledání se museli opět rozloučit. Joviš byl díky ochraně IRO poslán do studentského tábora v Ludwigsburgu, Maiwaldovi putovali v prosinci 1949 jako jedna z prvních českých rodin do tábora Valka u Norimberku. Pojmenování dostal tábor od Estonců a Lotyšů, kteří v něm pobývali, podle městečka Valka na hranici těchto pobaltských států. Němci táboru říkali „Tschechenlager“, tedy český tábor, ačkoli v něm vedle Čechů žili také Poláci, Ukrajinci, Slováci a další národy. Češi byli nejpočetnější skupinou, a tak jim německé noviny připisovaly všechny násilnosti, ke kterým v táboře často docházelo.

Švestka a Joviš v uprchlickém táboře Valka při hraní loutkového divadla. Zdroj: Paměť národa

„Tam se mi nelíbilo,“ vzpomínala Švestka pro Paměť národa na krušné podmínky ve Valce. V tzv. rodinném baráku jich bydlelo 65 a pro všechny tam byl jediný stále ucpaný záchod. Svobodné Češky si do baráku zvaly americké vojáky, kteří jim platili za celonoční „zábavu“. Z baráku Maiwaldovy vysvobodilo, když Švestka začala v táboře učit a Maiwaldovi dostali ubytování ve škole. „Byl tam jediný učitel a já jsem mu nabídla pomoc. Z jednotřídky udělal dvojtřídku, on si nechal mladší děti a já měla ty starší ve věku od osmi do čtrnácti let.“

Když přijel Švestku navštívit Joviš, hráli dětem každou sobotu loutkové divadlo. Loutky ušila Švestka, hry psali s Jovišem společně a některé napsaly i starší děti. Po čase začali s dětmi i skautovat. „Pro jejich i naše potěšení jsme si zavedli denní řád jako na skautském táboře: po ránu rozcvičku a čtení poezie, odpoledne hry a diskuse,“ popsala Švestka skauting ve Valce.

Joviš skautoval i v Ludwigsburgu, kde čeští uprchlíci založili také Masarykovu univerzitu. „Dělali tam jazykové kurzy a učili, o tom se málo ví,“ poznamenala Švestka ve svém vyprávění. V březnu 1950 na Masarykově univerzitě složila s vyznamenáním maturitní zkoušku.

Švestku ve Valce dělilo od Joviše v Ludwigsburgu 200 kilometrů. Své odloučení se rozhodli ukončit svatbou. Svobodnému Jovišovi navíc hrozilo, že bude poslán do Austrálie, protože IRO v Německu zavíralo své tábory. „Chtěli se těch uprchlíků v Evropě zbavit, tak všichni svobodní muži museli odjíždět do Austrálie střílet králíky. Pro dobrodruhy to bylo dobré, pro studenta hudby to však nebylo zrovna ideální zaměstnání,“ vyprávěla Švestka.

Maminka Jarka v uprchlickém táboře Valka v roce 1950. Zdroj: Paměť národa

Podle německého práva ale nebyli plnoletí a nemohli dostat souhlas Jovišových rodičů. Nakonec dostali na poslední chvíli potvrzení o uznání nového československého zákona, podle kterého se stal Joviš plnoletým v 18 letech. Svatbu měli 22. května 1950 v Norimberku na radnici. „Svatbu jsme měli v osm hodin ráno a hned jsme odjeli vlakem do Ludwigsburgu, kam jsme dorazili těsně před zavírací hodinou kanceláře IRO. Joviš sice nemusel jet do Austrálie, ale já jsem neměla kde bydlet,“ popsala ve své knize svatební den a noc Sylva Šimsová ve své knize Láska v exilu 1949–1950. „Situaci zachránili skauti, kteří mi řekli, že mohu spát v klubovně. Klubovna se nedala zamknout a byla vedle kantýny, kde se hodně pilo. Vzala jsem skautské totemy, zapřela je o dveře a několik dní jsem tam žila sama.“

Pár dní po svatbě dostal Karel Maiwald nabídku z univerzity v Manchesteru na dvouměsíční placený pobyt pro profesory-uprchlíky. V Anglii vyřídil vízum i pro svou ženu a získal práci v Cambridgi v Institute of Applied Economics.

Joviš se Švestkou se do Anglie dostali v prosinci 1950 díky českému houslistovi Janu Šedivkovi, kterému Joviš poslal dvě skladby zkomponované na americkém polním harmoniu v kostele ve Valce. Uznávanému hudebníkovi se tak zalíbily, že Joviše doporučil pro dvouroční stipendium na Surrey College of Music. Díky tomu získali novomanželé britské vízum, ovšem jen na dva roky. Joviš a Švestka tak žili v obavách, že budou po dvou letech posláni zpět do německých uprchlických táborů.

„Měli jsme asi tucet záruk, třeba od starosty čtvrti, kde jsem pracovala v knihovně,“ popsala Sylva Šimsová v knize Láska v exilu 1949–1950, jak se jim podařilo v Anglii zůstat.

Nakonec Joviš působil na Surrey College of Music deset let. Tehdy si zvolil pseudonym Karel Janovický. „Když jsem se stal členem Society for the Promotion of New Music a moje jméno se objevilo na programech, uvědomil jsem si, že kdyby se to dozvěděli na velvyslanectví, mohli by dělat problémy mým rodičům,“ vysvětlil pro Paměť národa Karel Janovický, který v Británii debutoval jako hudební skladatel v roce 1954, kdy byl uveden jeho Koncert pro housle a smyčcový orchestr v londýnské Royal Festival Hall. Svůj pseudonym zvolil podle Janovic, místa posledního skautského setkání Kruhu, kterého se účastnil.

Sylva Šimsová dnes. Zdroj: Paměť národa.

Joviš a Švestka se usadili v Londýně a na začátku šedesátých let se jim narodily dvě děti. V roce 1962 začal Joviš pracovat pro BBC. „Napřed jsem chodil na výpomoc do československého oddělení,“ uvedl s tím, že než se v československé sekci uvolnilo místo stálého redaktora, pracoval jako režisér a dramaturg programu vážné hudby BBC.

Když nastoupil do československého vysílání, pracovalo v něm sedmadvacet redaktorů. „Každý dělal všechno. Každý musel psát, překládat z anglických pramenů, vysílat, dělat hlasatele pro práci jiných lidí, účastnit se rozhlasových pásem, být posílán jako reportér. Jako muzikant jsem byl posílán na hudební věci,“ popsal své začátky v BBC, kde patřil k nejoblíbenějším redaktorům československého vysílání.

Karel Janovický zvaný Joviš (vlastním jménem Bohuslav Šimsa). Zdroj: Paměť národa

V 70. letech uváděl pod jménem Jack Allen každou neděli novinky jazzové a rockové hudby, v letech 1980 až 1990 vedl československou redakci BBC. „Dosloužil jsem dva měsíce po sametové revoluci. Na to si vzpomínám jako na šťastnou okolnost. Napjatá osmdesátá léta se dovršila. Režim se převalil na záda a vypustil duši. To bylo pro mě velice radostné,“ říká Joviš.

Skončilo tak období, kdy museli být v emigraci obezřetní. „Po našich zkušenostech a zážitcích z uprchlických táborů jsme dávali na krajany pozor, protože ty zkušenosti s Čechy a Slováky z lágrů byly otřesné. Bylo mezi nimi tolik špionů a tolika lidem ublížili, že jsme se stranili lidí z Česka. Samozřejmě že jsme měli nějaké české přátele. Ale člověk si musel dávat pozor,“ vysvětluje dále Joviš.

Sylva Šimsová pracovala jako knihovnice a po odchodu do důchodu se začala věnovat novinařině a psaní knih. Po Lásce v exilu 1949–1950 připravila knihy Zasviť mi ty slunko zlaté o životě před emigrací a Psáno přes censora založené na dopisech s Jovišovou rodinou.

Loni v květnu oslavili v Londýně zlatou svatbu.

Vzpomínky Sylvy Šimsové a Karla Janovického jsou uloženy také ve sbírce Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Paměť národa můžete podpořit i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa.