Toho roku jsme start pochodu do Prčice málem zmeškali. Ponocovali jsme totiž. S Janem Werichem. V Lucerně. Bylo to v květnu 1977 jeho poslední veřejné vystoupení… Kdo to mohl tenkrát tušit? Jen jsme se radovali, že opět smí před své publikum. Stáli jsme na balkonech Lucerny několik hodin, až do půlnoci. Cestou do Prčice jsme o tom rádi zvídavým spolupoutníkům vyprávěli. I Štrougala jsme potkali. Ale ten se neptal.

Jan Werich podepsal tenkrát v Národním divadle antichartu a druhý den ráno směl Československý rozhlas pustit do vysílání jeho píseň. Opět po mnoha letech. A čilí svazarmovci uspořádali v Lucerně vzpomínkový večer maskovaný výročím Osvobozeného divadla. Absurdní doba. Zážitek z jedné květnové, „prčické“ neděle ji vystihuje.

Hon na Chartu 77, první disidenti již ve vězení. Češi a Slováci si vybírali, jak budou žít. Jeden z vězněných, spiritus agens Charty Václav Havel, ten čas popsal o dva roky dříve v dopise Gustávu Husákovi: „Ano, je tu pořádek: byrokratický pořádek šedivé uniformity, umrtvující jedinečnost; strojové mechaničnosti, potlačující neopakovatelnost; zatuchlé nehybnosti, vylučující transcendenci. Je to pořádek bez života. Ano, v naší zemi je klid: není to ale klid márnice nebo hrobu?“

Skupina osvícených vymyslela test Fit rodina. Myšlenka je geniální, světově dodnes ojedinělá.

Buď fit v márnici? Aerobic v hrobě? „Život lze dlouho a velmi důkladně znásilňovat, zplošťovat, umrtvovat – a přece ho natrvalo zastavit nelze,“ pokračuje Václav Havel v onom slavném psaní nejvyššímu generálnímu tajemníkovi. Dovolil jsem si proto tuto zkratku, snad až příliš stručnou a ráznou, pokoušeje se vysvětlit, kde se tu vzalo rčení Buď fit a všechno, co následovalo.

Fit rodina

Nejdříve to bylo jen pár jednolistových letáků s tímto sloganem. Geniálním, ale ne původně českým, ve světě již působil a svolával: buďte sami sebou, nenechte se svazovat cvičebními hodinami, drilem trenérů, společenstvím, po jakém třeba ani netoužíte. U nás nebylo radno cosi takového hlásat, vždyť i na tělovýchovu a sport měla monopol všemocná strana komunistická a její příslušný úd, v tomto případě ČSTV, Československý svaz tělesné výchovy. Skýtal ony kotrmelce se vším všudy, tedy i oslovováním soudruhu, soudružko, testem zdatnosti Připraven k práci a obraně vlasti s rudou hvězdou na praporu a Leninovým učením nad všemi Axel Paulseny. Nad to a mimo to nic býti nemělo.

Ale bylo. Skupina osvícených vymyslela test Fit rodina. Byl to hlavně jeden muž, docent tělovýchovy Zdeněk Teplý. Jeho myšlenka je geniální, světově dodnes ojedinělá. Jistě znáte atletické bodovací atletické tabulky. Umožňují porovnat výkon v běhu na sto metrů se skokem do výšky a určit, který je lepší. Což to zkusit na rodinném výletě? Skok do dálky? Děda proti vnučce, tatínek proti všem, stejně pořád machruje, jaký byl jura. Je vám šedesát, skočíte z místa 185 centimetrů? Průměr. A vnouček, sotva devítiletý? Totéž? Borec! Děda získal 10 bodů vnuk z dvacetibodové škály plných 18, velmi dobrá hodnota. A tak to jde celkem v devíti disciplínách od hlubokého předklonu po člunkový běh, z lehu sed opakovaně a dvanáctiminutovým během konče. Otázka, kdo je tady šampion, je zodpovězena. První náklad brožury pár desítek tisíc, i tak na dnešní poměry parádní číslo, postupně v reedicích až miliony výtisků. Zdarma. Distribuce poštou každému, kdo si napsal, nebo se rozdávala na veřejně přístupných akcích. Například v Jizerských horách.

Ve stopě Jizerské padesátky i jinde

Týden po slavném závodě opět v Bedřichově tisíce lyžníků. Třeba na pěti kilometrech, na deseti, na třiceti… A jen jaro trochu rozkvetlo, davy vyběhly v rodinných týmech kolem koupaliště Džbán, ti nejlepší měli za sebou přejezd deseti šumavských vrchů na běžkách, blížily se Prčice…

Všechny tyto události zapsány do Kalendáře akcí, opět milionový náklad. Ale ne dosti na tom. Jednou za čas se proběhnout, ohnout záda, poskočit si – dobrá, ale pomáhá to tělu? Nepokojní duchové tělocviční a svobodomyslní k tomu nabídli program 12 x 12. „Již 12krát 12 minut věnovaných vytrvalosti a 12krát 12 minut věnovaných síle, rychlosti a pohyblivosti postačí ke splnění měsíčního kondičního programu.“ Jak prosté. Rozvrh na měsíc i celý rok – proto ta druhá dvanáctka, byl na světě. Další milion výtisků.

A teď už ta otázka musí přijít: kdo to celé řídil a hlavně platil? Odpovím, ale nejprve zvu na exkurs. Historický i filozofický – a nelekejte se, nuda to nebude. Veslovat z Prahy do Hamburku s ženou u kormidla, meditovat s Janem Patočkou – jak by mohla být? A opravdu není náhoda, že první mluvčí Charty 77 má místo v této vzpomínce.

Silou paží do Hamburku

Stalo se v létě roku 1876. Pražský nakladatel K. B. Korber hodlal vyzkoušet čtyřveslovou loď s pevnými havlinkami, kormidlem a lodním háčkem, dokonce s lehkou kotvou a námořními vesly. Nebyl to troškař – ke kormidlu posadil manželku a s třemi přáteli u vesel se vydali do Hamburku. Za 11 dnů 850 kilometrů. Občas vyplachovali ústa vodou z řeky, promrzlí a promoklí spali ve stodolách. V Hamburku se zúčastnili veslařské regaty a vrátili se domů. 18. září 1876 konala se na vltavském břehu slavnost, vztyčena vlajka oddílu Blesk. Napadlo později nadšence z tohoto slavného oddílu plavbu zopakovat. V roce 1979 při stém výročí založení klubu to zkusili. Na závodní čtyřveslici se střídalo deset veslařů s dvěma kormidelníky, doprovázel je autobus se zavazadly, vařičem, potravinami, léky. Pokus to nebyl poslední ‒ všechny následující končily úklonou úcty manželům Korberovým a jejich druhům.

Vskutku bytelné kořeny má naše spontánní sportování. „Dne 3. ledna 1895 padlo konečně v Praze tolik sněhu,“ píše Sportovní obzor, „že se mohlo ve městě již ráno o 10. hodině jezditi na lyžích. V městě samotném jeli v pravé poledne bratři Rösslerové od jízdárny v Čípkové ulici do Panské ulice až ku Příkopům, což mělo za následek velký sběh lidí.“ Nezůstalo při tom. „Před jedenáctou hodinou večerní celá společnost se rozjela k Muzeu, kdež po malé poradě se všichni jezdci spustili po Václavském náměstí dolů. V prudkém letu dospěli bez hnutí nohou až ke Štěpánské ulici. Odtud počalo se běžeti spurtem až k Vodičkově ulici. První pražský noční výlet na lyžích tím šťastně ukončen. Poznamenati sluší jistě, že jezdci na lyžích nebyli nikde od strážníků zdržováni.“

Takové jsme měli předky. Divte se proto moderním nápadům stoupat na Petřín z Újezdu opakovaně tak dlouho, až výškové metry vydají v součtu výšku Everestu, což například vyvádíme dnes.

Veřejně přístupné akce – to byl sice úřední pojem, ale skrýval libý obsah. Běhání dětí s rodiči, například v pražské Šárce okolo koupaliště Džbán. Jak patrno, bavilo to rodiče i děti.

Straně navzdory

Leč veslař Korber a odvážlivci sjíždějící Václavák by tolik nevadili. Ale ono hnutí Buď fit mělo i myšlenkový základ. Věřte, pochybujte, jeho autorem byl filozof Jan Patočka, muž Charty 77. „Kontakt s druhými je vlastně centrem našeho světa, dává mu jeho nejvlastnější obsah, ale též jeho vlastní smysl, možná dokonce i celý smysl. Až kontakt s druhými vytváří vlastní prostředí, ve kterém člověk žije.“ Samozřejmě v onom čase márničním to nikdo nemohl vyslovit nahlas, zvláště měl-li na mysli kontakt svobodně zvolený, ale kdo chtěl vědět, pamatoval si, že před krátkým časem, v roce 1967, vyšla u nás Patočkova stať Přirozený svět a fenomenologie. A organizátorům hnutí pomohli tuto myšlenku prosadit sám předseda tehdejší federální vlády Lubomír Štrougal, sport měl rád, do Prčice chodil pravidelně, ač soudruhy za to kárán, ‒ a V. I. Lenin.

Panáček ze značky Buď fit pro nás, kdo si tu dobu pamatují, skotačí stále s námi. Pomohl nám žít i v márnici doby.

A teď už je namístě vysvětlení, než na mě přivoláte psychiatra. Hnutí Buď fit, ve světě v té době rozkvétající, nalezlo stoupence i u nás. Byli to osvícení funkcionáři ČSTV, jeho české větve, Miroslav Hlaváček, Pavel Klapuš a Vladimír Jarkovský. Sami aktivní sportovci, rozhodli se podělit se o to, co měli rádi, i s ostatními. Jejich výše postavení kolegové se zajímali hlavně o reprezentaci, přesněji o výjezdy do ciziny, ideovou pevnost maskovali spartakiádními orgiemi a odznakem zdatnosti, který ovšem publikum nezajímal. A tak nikomu nevadilo, ale spíše si nevšiml, že v tělovýchovné říši se rodí „paralelní polis“, spontánní hnutí bez ideových základů, zato přijímané lidem obecným. I vytvořili k tomu účelu podnik Sportpropag, získali z tělovýchovného rozpočtu prostředky a dělo se, co jsem již výše trochu popsal. Testy, programy, návody, akce, kam lidé rádi chodili, protože je tam nikdo neotravoval hesly a věrností režimu. Fit rodina, aerobik, triatlon, steptest, cyklorallye… A malér byl na světě.

Tribuna útočí

Tribuna byl udavačský a popravčí týdeník komunistické strany. Koho napadl, mohl si balit, když ne kartáček na zuby pro nástup do šatlavy, tak určitě osobní propriety v zaměstnání. A stalo se, že Tribuna zaútočila na lunchmeat, weekend a nečeské slovo fit, aerobic k tomu – tudy prý se k nám opět vkrádá kontrarevoluce. A to bylo vážné, v té době nejtěžší možné obvinění. Autor doporučoval všem, kdo tato slova užívají a „jejich ideologii slouží“, aby navštívili muzeum ministerstva vnitra, poklonili se vycpanému psovi pohraničníkovi, což byl jeden z předních exponátů, a povšimli si, za co bojovali stateční ochránci hranic i našeho šťastného socialistického života. A nejde prý jenom o ta cizácká slova – kdo vůbec kontroluje, co se pod tím divným heslem děje? Chvíli byl klid, až náhoda pomohla.

Sportpropag měl kamarády ve většině sportovních redakcí té doby. Otiskovali pozvánky na akce, propagační texty, příklady, pro lidi. V Lidové demokracii Jiří Nejedlo, ve Svobodném slově Jiří Novák, v Rudém právu Ivo Urban a Miloš Jerie ‒ tam hlavně proto, aby se to soudruhům nahoře líbilo a dali nám pokoj. Například zprávy o tom, jak V. I. Lenin bruslí, i s Naděždou Krupskou, lyžuje, sáňkuje. Rádi jsme tyto hoaxy šířili, objevovali je v sovětském tisku a dílem i sami lehce vymýšleli ‒ o Leninovi přeci nebude nikdo pochybovat. A tak jsme jednu zvěst toho druhu doplnili slovy o důležitosti kontaktu s druhými, dle Patočky, jen jsme tam vpašovali slovo socialistický. Byla to trochu frajeřina, riskantní, přiznávám po letech, ale někdy jeden neodolá. Kamarádi to otiskli.

Právě se konal nějaký komunistický sjezd a Lubomír Štrougal naši zprávu doslova citoval. Jako příklad. Neprasklo to, protože to by opravdu bylo na ten kartáček. Když však nějaký strážce ideové čistoty kotrmelců na hnutí Buď fit kdykoliv později vystartoval, Lenin nás slovy Štrougalovými a myšlenkami Patočkovými chránil. Omlouvám se za množné číslo nás, není to plurál majestatis, pouhé skromné, leč hrdé přiznání, že k těm, kdo vymýšleli, šířili a organizovali hnutí Buď fit, jsem patřil.

Aerobic Helena

A potom k nám Helena Jarkovská přivedla aerobní gymnastiku. Novinku stejně lákavou jako podezřelou. Však to také neměla snadné. Ale byla to a je dodnes žena statečná, moudrá a vtipná. Proto uspěla. Poslechněme si její příběh:

„Na tělovýchovné fakultě nás naučili ctít naši historii gymnastiky. Oproti dnešní generaci jsme získali všestranné teoretické znalosti, které dnes mladí považují za „super novinky“. Právě z toho důvodu se musím stále vracet ve svých vzpomínkách k džezgymnastice, vedle níž dominovala stejným způsobem nemálo populární kondiční gymnastika a pohybová výchova. Obě tyto formy byly v těchto letech na svém vrcholu. S postupujícím časem mě velmi mrzelo, že ztrácíme svou českou hrdost k naší tělovýchovné historii, kterou tvořilo několik generací v čele s mnoha vynikajícími tělovýchovnými odborníky.

Udivovala mě jejich „posedlost a životní vášeň“. Odkrývala jsem jejich nesmírnou pracovitost a přála jsem si, abych se stala jednou z nich. A můj životní smysl ‒ oddat se gymnastice ‒ dozrál teprve tehdy, když mě potkala osobní rodinná tragédie. Má prvorozená dcera Alice zemřela. Byla čtyři roky velmi vážně nemocná. Od objevení její nemoci jsme věděli, že nám zemře. V těchto čtyřech letech jsem neustále bojovala s myšlenkou, že budu muset umět bez své dcery žít. Alice byla nesmírně bezvadná holka. Byla pohybově nadaná, takže se moje gymnastika stala i jejím hobby. V osmi letech připravila vlastní taneční choreografie pro akci Sportpropagu Tančíme v texaskách. Jedna z mnoha těchto akcí probíhala na střeše podolského bazénu. Iniciátorem a otcem myšlenky byl Rudolf Šimek, bratr Slávka Šimka ze Semaforu. Alice svůj jednoduchý tanec učila spolu s panem Šimkem. Vidím stále její šťastný úsměv, když jí davy na střeše tleskaly.

Pak byl její tanec publikován i v časopise Mladý svět. Vystřihla si ho a nalepila do svého deníku. Dva roky do smrti trávila se mnou veškerý čas, převážně v tělocvičně. Hrozně mi fandila. Kdykoliv jsem si připravovala novou hodinu džezgymnastiky a měla jsem své splíny, říkala: „Mami, nedej se, chceš být dobrá, tak to nevzdávej!“ Poslouchala jsem ji a má pracovitost rostla. Přebíjela jsem s ní i hrůzu, která nastane, až Alice zemře. V té době žila v naší domácnosti má maminka. Sama byla nemocná, ale všechny síly obětovala pro mou rodinu. Moje gymnastika nakazila i ji. Vedla mi domácnost, pomáhala vychovávat mou druhou dceru Markétu. Dávala mi čas, který jsem věnovala Alici, ta se mnou stále „šmejdila“ po tělocvičnách.

Když jednoho dne odcházela Alice na transfúzi krve, která byla v jejím čtyřletém onemocnění normálním pravidelným jevem, měla jsem puštěnou moc pěknou skladbu na magnetofonu. A ona mi ve dveřích se zářivým úsměvem oznámila: „Mami, tuhle písničku dej na závěr hodiny, bude to bomba.“ Zabouchly se dveře a Alice s mým mužem odjela. Už nikdy jsem ji neviděla. Zemřela druhý den, bylo jí 10 let. Můj život se na chvíli zastavil, ale našla jsem útěchu v práci a ve cvičení. Práce se stala mou posedlostí. Pomáhala mi tlumit všechny mé osobní emoce. Mé druhé dceři bylo pět let. Jako by pro mě začal život od začátku. Zůstala mi Markéta, nic jiného jsem si nepřála. Bylo mi 35 let.“

Dovětek

Čas s námi nakládá, jak neúprosná pravidla velí. Helena Jarkovská dodnes cvičí, i s dcerou Markétou, píše knihy, natáčí videa, školí následovníky i následovnice. Místo Buď fit vyznáváme dnes Sport pro všechny, cvičíme pilates, obcházíme Island pěšky, dopouštíme se jiných podobných vylomenin, platíme si osobní trenéry ve fitness centrech. Mnohé je jinak. Asi to tak má být. Ale ten panáček ze značky Buď fit pro nás, kdo si tu dobu pamatují, skotačí stále s námi. Pomohl nám žít i v márnici doby.