Natočil řadu seriálů pro děti ‒ např. Honzík a Samuel aneb kudy vede cesta na sever nebo Štuclinka a Zachumlánek. Režíroval hraný trezorový film Hlídač (1970) s Jiřím Hrzánem v titulní roli. Se snímkem Loutka, přítel člověka vyhrál Zlatého medvěda na Berlinále 1982. Ale hlavně byl a je nejlepší táta na světě!

---

Jak se máš dneska?

Mám se skvěle. Děkuju.

Jaké jsi měl dětství?

Hezké. Vyrůstal jsem v úplné rodině. Měl jsem sestru a bratra. Často jsme se stěhovali. Z Prahy, kde jsem se narodil, jsme se za války stěhovali do Fryštáku u Zlína, po válce do Olomouce, tam měl tatínek angažmá. Z Olomouce jsme v roce 1947 šli do Brna, a tam moje dětství v podstatě skončilo, protože tatínka režim zavřel do vězení. Já šel do internátu, celá rodina se rozptýlila a já jsem zůstal sám.

Jak začala tvoje práce u animovaného filmu? A proč vůbec animovaný film?

Vzhledem k mému kádrovému profilu mi nabízeno stát se maximálně instalatérem, ale mojí mamince se nějak podařilo mě dostat coby učně na fotografii. V té době byly tyto obory určené převážně děvčatům, a tak se stalo, že jsme byli ve třídě jen tři kluci. Dva mrzáci a já. Už tam jsem vzhlížel k filmařině, a když jsem se vyučil a chvíli jako fotograf pracoval, dostal jsem se do Prahy a začal se připravovat na FAMU. Za velmi krkolomných podmínek mě přijali na kameru.

Ale jak se stalo, že jsi od kamery přešel k animaci?

Tak to byla legrace. Ještě před FAMU se mi podařilo udělat si pár týdnů praxi v Trnkově studiu. Tam jsem ke všemu přičichnul. Ale vysloveně jsem po animovaném filmu netoužil. Během studia jsem jako hlupák uvěřil jedné přednášce, kde nám říkali, že kameramanů je na Barrandově hodně a ať nepočítáme s tím, že dostaneme práci. A vzhledem k tomu, že už jsem v té době měl rodinu, šlo mi o to, abych po vystudování vůbec nějakou práci měl. Tak jsem si vzpomenul na Trnkovo studio. Byl jsem přijat jako asistent kamery s tím, že se v budoucnu stanu hlavním kameramanem. To se pak ale nestalo… Vzpomněl jsem si na jednu návštěvu u tatínka v kriminále, kde mi říkal, že je hezké, že dělám kameru, ale že je to první krůček k režii. A tak jsem si začal vymýšlet náměty a postupně jsem začal režírovat svoje věci. A už jsem u dětské tvorby zůstal.

Zlomová chvíle nastala v roce 1967, kdy režisér Otakar Vávra přišel s nabídkou, abych mu dělal kameramana jeho nového filmu Romance pro křídlovku. Byla to zvláštní atmosféra, nikdo s ním kvůli jeho „společenským problémům“ nechtěl dělat. Ale v tu chvíli jsem dostal možnost natočit svůj velký animovaný film v Rakousku. V tom okamžiku jsem se rozhodl a zůstal jsem u „animáče“. Jestli to bylo dobré rozhodnutí, nebo špatné, tím si dodnes nejsem jistý.

Tehdejší estetika je jiná než ta dnešní. Tehdy to bylo technicky náročnější. Víc se tíhlo k takové jakoby poezii. Dneska je to všechno až do naturalismu.

A co tvůj režimem zakázaný jediný celovečerní hraný film Hlídač s Jiřím Hrzánem v hlavní roli?

To bylo až trochu později. Na základě mojí animované a loutkové tvorby u Trnky mi bylo nabídnuto, abych udělal celovečerák. Tak jsem si napsal Hlídače. Film jsem dokončil a psal se rok 1970. Zlomová doba ve filmu, kdy se začalo hodně věcí měnit, a moje další náměty skončily pod stolem. Hlídač se promítal asi tři dny někde na periferii v kině a pak ho zavřeli do „trezoru“. A tím jsem u hraného filmu zase skončil. Bylo nás víc, kdo jsme takto skončili.

V roce 1982 jsi dostal v Berlíně na Berlinále hlavní cenu za animovaný film. Byla to velká věc?

Ano, byla to prestižní cena. A hlavně možnost v té době vyjet na Západ. Jmenovalo se to Loutka, přítel člověka. U nás to nikdy neběželo.

Když se dívám na postavy z tvých filmů, přijde mi, že v nich vidím jistou podobnost. Postavy zažívají dramatické příběhy a během své cesty k cíli zažívají dost groteskní situace. Nejsi to trochu ty?

Asi trochu jo, nejvíc Strážce majáku. To bych mohl být já. Autobiografická historka.

Který tvůj film ti přijde nejlepší?

To neumím říct. Jako námět mám nejraději Město ve smutku, ale výtvarně mě to tolik nebaví. Možná bych to chtěl natočit znova, protože ta ironická anekdota by byla čitelná i v dnešní době.

Když se podíváš zpětně na svoji práci, dělal bys dneska něco jinak?

Možná něco trochu. Ale je to otázka doby. Ta tehdejší estetika je jiná než ta dnešní. Tehdy to bylo technicky náročnější. Víc se tíhlo k takové jakoby poezii. Dneska je to všechno až do naturalismu.

Když jsem byl dítě, měl jsi v pracovně spoustu kulis k loutkovým filmům, skic, scénářů a obrázků. Do běžné práce jsi nechodil. Pracoval jsi převážně doma, na chalupě. Občas jsi jel na kontroly na Barrandov. Tvůj život se točil kolem tvých příběhů a vymyšleného světa. V 70. a 80. letech jsi nežil klasický život v Československu. Stavěl sis svoji pohádku, ve které jsi žil?

Dělal jsem jen to, co jsem se naučil a co jsem uměl. Ale nejdůležitější aspekt byl, abych uživil rodinu. V oboru jsem vlastně byl spíš z pragmatických důvodů, než že bych se uzavíral nebo vznášel v nějakých pohádkových sférách.

Chtěl jsi někdy emigrovat?

Napadlo mě to jen jednou v životě. A to když byl tvůj brácha Dominik ještě na houbách, a my jsme byli s vaší maminkou ve Švýcarsku na výletě. Ale po zvážení všech možných okolností jsem to zavrhl.

Je něco, co si nenatočil a štve tě to?

Po Hlídači jsem měl točit film Dcera ptáčníkova. Je škoda, že už se to nestihlo. Přípravné práce už byly v běhu, ale bohužel to politicky spadlo ze stolu a nešlo se k tomu vrátit.

Co bys dělal, kdybys nebyl režisér?

Kdybych si měl znovu zvolit nějakou dráhu, byl bych nejraději výtvarník. Nebo architekt. Ale tam by mě asi zrazovaly ty technické předměty.

Z čeho jsi měl naposledy strach?

To nemůžu říct (smích).

A čemu ses naposledy opravdu zasmál?

Sám sobě.

Co moje máma? Byla to láska na první pohled?

Jistě!

A když jsem se narodil já? To byla také láska na první pohled?

No to určitě!!!!

Co je v dnešní době lepší než za tvého mládí?

Svět je teď daleko bohatší, šance jsou úžasné, to se s mým mládím vůbec nedá srovnat. Tehdy se člověk někam musel zařadit a v tom už zůstal. Dneska stačí, aby byl člověk jen průměrně chytrý, a může se uplatnit podle svého přání. V tom vidím tu nejúžasnější stránku nové doby.

Jak se žije muži v tvém věku ve 21. století?

Mně se žije dobře. Nic mi nechybí.

Jakou nejlepší radu jsi v životě dostal?

Na konkrétní radu si asi nevzpomenu. Ale dodnes mě ovlivňuje to, co do mě vložil svou výchovou můj tatínek. I když na to měl pouhých 13 let, protože pak už se naše cesty rozešly, nikoli naší vinou. Jeho vliv a jeho světlo pořád cítím za zády. Při jakékoliv činnosti. Nejenom tvůrčí. Stále cítím jeho názor.

Jakou radu jsi mi zapomněl dát?

Já jsem rady nikdy nedával. Myslel jsem si, že nejlepší radou je nějaký příklad. Ostýchal jsem se vyslovovat rady.

Zdají se ti animované sny?

Ne. Ale dodnes se mi zdává o studiu Jiřího Trnky.

Jsem také otec. Někdy je těžké zvládat práci, rodinu, osobní čas. Jak jsi to zvládal ty, když jsi měl roztočené třeba čtyři projekty najednou?

Tvoje maminka byla doma. Ta každodenní výchova spočívala převážně na jejích bedrech. A bylo úžasný, že jsem rodinu mohl uživit do té míry, že tvoje maminka s vámi mohla zůstat doma. Možná až archaický způsob života, ale bylo to super. Mojí největší ctižádostí nebylo udělat si kariéru, ale uživit rodinu.

Kdybys měl natočit poslední pohádku, o čem by byla?

Autobiografická anekdota s ironickým zabarvením.

Co ti teď dělá největší radost?

Moje děti.