Přesto po velmi krátkém oťukávání svěřuje volající to, co by jen tak někomu neřekla. „Ozval se mi jeden kamarád. Seznámili jsme se před čtyřiceti lety, on žije v Nizozemí a viděli jsme se od té doby párkrát. Tenkrát to i vypadalo, že z toho bude něco víc, ale nedopadlo to…“ Příběh se odvíjí a postupně se volající dostává k tomu, co ji nejvíc trápí: „No, mě to strašně těší, že chce přijet. Ale víte, o tomhle s nikým moc nemluvím, já už potřebuji trochu pomoct s hygienou, opravdu se špatně zvedám. Nejsem si jistá, že chci, aby to o mě věděl, aby tady u mě doma byl. Nechci, aby viděl, že někdy potřebuji pomoct po cestě na WC, chápete? Když si voláme, je to jako dřív… Nevím, jak mu to mám říct….“ I když se obě ženy nevidí, sděluje po chvilce klientka to, co ji opravdu tíží a co se jí nedaří komunikovat ani s rodinou. Cítí důvěru, že tady se může svěřit.

Někde úplně jinde, v psychoterapeutické praxi, hovoří jiný klient s terapeutkou o svém strachu ze smrti. Vypráví o tom, že jeho nejlepší kamarád bojuje s rakovinou: „Tohle opravdu nedokážu nikomu říct. To je něco tak odporného… Víte, co mě napadlo jako první, když mi volal? Ještě že to nejsem já! Ještě že on! Nějak o něj vůbec nemám starost. A přitom ho mám rád! Včera jsem se to dozvěděl a od té doby musím myslet jen na to, že je dobře, že ten los padl na něj a ne na mě! Je mi ze sebe samotného špatně! Žena mě pořád utěšuje, myslí si, jaké si dělám starosti.“

Když se obracíme na odborníky, ať už na pracoviště krizové pomoci, nebo k psychologovi či do terapeutické praxe, zjišťujeme, že je snazší se svěřit s nejniternějším tajemstvím jim než třeba našim blízkým. Máme k nim důvěru a můžeme před nimi být sami sebou. Na jakém podkladě vzniká tahle důvěra? Jak se vlastně vytváří takzvaný terapeutický vztah?

Síla anonymity

Důvěru lze definovat jako ochotu jedné osoby spoléhat na jinou osobu nebo instituci. Spoléhání se je odvozeno od toho, jak vnímáme u druhé osoby její schopnosti a jak moc ji považujeme za věrohodnou. Důvěra je vždycky věcí budoucnosti. Opírá se o věci, které nevíme a nemůžeme vědět – vstupujeme do rizika a přitom věříme.

V terapeutickém vztahu tváří v tvář, kdy dlouhodobě k někomu docházíme, vzniká důvěra postupně a pomalu. Pozorujeme terapeuta a hodnotíme, jak se chová. Náš mozek vyhodnocuje signály. Obecně lépe důvěřujeme lidem, kteří mají jasnou řeč těla, vhodné oblečení, uklidňující tón hlasu. A hlavně lidem, kteří s námi jednají s respektem a nevystavují nás opakovaně zklamání.

Stejně tak, jako si na základě těchto pozorování vytváříme důvěrný vztah se svými blízkými, tvoříme si postupně vztah s terapeutem. Slavný americký psycholog Carl Rogers upozornil na to, že právě vztah je to, co klienta v terapii posouvá. Mezilidské vztahy jsou velmi významné pro rozvoj a kvalitní život člověka. Žijeme v interakci s druhými lidmi, přemýšlíme o nich a obracíme se na ně v komunikaci. Klient a pracovník vstupují také do vztahu, který v ideálním případě pomáhá. Je o něco méně náročný než vztah čistě osobní. Je to i vztah profesionální, a pokud ho potřebujeme ukončit, je to mnohem jednodušší, než ukončovat vztah osobní. Tím to je bezpečnější.

Linka seniorů 800 200 007 je anonymní a bezplatná linka krizové pomoci pro seniory, osoby pečující o seniory a osoby v krizi. Je k dispozici volajícím z celé České republiky. V provozu je každý den od 8 do 20 hodin. Obrátit se můžete také na e-mailovou poradnu: linkasenioru@elpida.cz.

Jak je ale možné, že se s důvěrou svěříme i na lince krizové pomoci po pár minutách rozhovoru? Důvěru nemusíme pociťovat pouze v určitou živou a inteligentní osobu, ale prostě i v určitý systém, instituci. A to se právě děje v prvním příběhu.

Můžeme říci, že i tady určitě proběhne nějaké hodnocení pracovníka. Jaký má hlas, je klidný, jedná se mnou s respektem? Na toto hodnocení potřebuje náš mozek nejvýše minuty. Ale hlavní pilíř důvěry je tady v instituci. Linka se zavazuje k anonymitě a klientka ví, co to znamená. Nemusí sdělit své jméno ani bydliště a přesto s ní bude jednáno jako s lidskou bytostí, která má potřeby a potíže. Ale hlavně, není pravděpodobné, že se kdy v životě setká s pracovníkem na druhé straně. A i kdyby k tomu došlo, její příběh nikdy nebude tématem, protože to by bylo porušení veškerých pravidel práce.

I na lince krizové pomoci nebo jiném anonymním pracovišti tak vzniká vztah mezi klientem a pracovníkem. Velmi rychle dochází k navázání důvěry a zařídí to právě anonymita. Důvěra je tady založena na tom, že věříme, že nás druhý nemůže zranit. Pracovník je profesionál a nezná nás, ví o nás jen to, co mu vědomě řekneme. Je daleko, nevidí nás, naslouchá a tím je velmi bezpečný. Vztah s ním se navazuje lehce, protože má málo rizik. Pokud se mi pracovník na druhé straně náhodou nebude líbit, nebo mu řeknu něco, čeho lituji, můžu položit telefon. Sám mi zpátky nezavolá.

Poznámka: Příběhy v textu byly pozměněny tak, aby byla zachována úplná anonymita volajících.